Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do basiliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: „Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?“ A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti.

Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: „Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej.“ Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvíhali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali.

Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu a vyzvednuvše přesvaté ostatky a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zabalivše, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňům je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému.

Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přinesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, při čemž všichni velebili Krista. Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do hradu, poslali napřed hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do kostela a vzdal tu Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní.

Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a všedše do kostela postavili je před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni zhlédli neporušenost těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je hodna veškeré chvály a pocty.

Svatá Ludmila 

Paul Claudel:

Vše, co je zahaleno, bez tváře, bez vnad, vše,

co se skrývá, nevěsta bez přítelkyň, matka plachá a mlčenlivá, jejíž srdce hluboké se neodhalí synáčkovi ani, vše, co se ze všeho vydalo, schystáno

k poslednímu klasobraní, vše, co přijalo všechno, a nyní až po okraj

překypuje, vše, co zná přemnohé, ale navenek toho nezjevuje, vše, co duši svou uchovává v plnosti bez dílu, jak velké královny, jak abatyše,

má za patronku Ludmilu.

Nesnímá závoj svůj a hyne zardoušena bez nejmenšího údivu a zvědavosti,

kým je zabíjena.

Vrah, jako by jen ženu podpíral, jež zemdlela,

ji svírá tu chvíli kratičkou, kdy pod rukou mu zmírá, a náhle mezi prsty se mu rozvíjí a rozplétá těžký a bílý uzel vlasů, v němž pár rusých

vlákének se třepetá.

O autorovi| Báseň je součástí cyklu Svaté obrázky z Čech. Překlad Ivan Slavík