Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Spiritualita|Řekni mi, proč závidíš bližnímu?

Řekni mi, proč závidíš bližnímu?

7. 9. 2021

Tisk

Jedním z nejplodnějších spisovatelů křesťanského starověku byl Jan Zlatoústý, jehož památku si v liturgickém kalendáři v tomto týdnu připomínáme. V roce 397 se stal konstantinopolským arcibiskupem a kvůli reformám, které někdy, pravda, dost necitelně prosazoval, se dokonce dvakrát ocitl ve vyhnanství.

image:Image Řekni mi, proč závidíš bližnímu?
Sv. Jan Zlatoústý byl jedním z nejplodnějších spisovatelů křesťanského starověku. Snímek archiv KT

Svatý Jan Zlatoústý

Proto se nesmírně trápím, že ačkoli nám bylo přikázáno napodobovat anděly, ba dokonce Pána andělů, spíše se připodobňujeme ďáblu. Neboť skutečně existuje mnoho závisti, a to i v církvi, a mezi námi představenými dokonce více než mezi těmi, které vedeme. Musíme proto promlouvat také k nám samotným. Řekni mi, proč závidíš bližnímu? Protože vidíš toho, kdo se těší úctě a dobré pověsti? A proč si nevšímáš toho, jaké zlo přinášejí pocty těm, kteří je získají? Že je přivádějí k marnivosti, pýše, nerozvážnosti, povýšenosti, že se kvůli nim stávají lhostejnějšími a vedle těchto špatných věcí scházejí na úbytě?

Nejvážnější je však skutečnost, že zlo, které z toho plyne, je trvalé, zatímco rozkoš mizí hned, co se objevila. Kvůli tomu jim závidíš? Pověz mi! „Ale má velký vliv u vladaře! Má všechno, řídí všechno, dovede všechno, co a jakkoli chce, může způsobit bolest těm, kdo proti němu brojí, může prokazovat dobro těm, kdo mu lichotí, a má obrovskou moc!“ Tak hovoří světské osoby o lidech připoutaných k zemi. Člověku duchovnímu ale nebude moci uškodit nic. Co špatného by se mu mohlo způsobit? Zbavit jej jeho důstojnosti? No a co? Pokud se tak stane po právu, ještě z toho bude mít užitek. Nic totiž Boha nedráždí tolik, jako když někdo vykonává kněžství nehodně. Stane-li se tak nespravedlivě, vina opět padá na někoho jiného, nikoli na něj. Ten, kdo něco nespravedlivě vytrpěl a hrdě to snášel, získává si tak u Boha ještě větší důvěru.

Nesnažme se proto dosáhnout moci, poct a předních míst, nýbrž žít ctnostným a asketickým způsobem života. Vedoucí postavení totiž svádí k tomu, aby se člověk dopouštěl věcí, které před Bohem neobstojí; k tomu, aby člověk takovou funkci zastával náležitým způsobem, má zapotřebí pevného charakteru. Komu se takového postavení nedostává, chtě nechtě žije v odříkání. Kdo naopak nějakou službu zastává, nachází se v podobné situaci jako ten, kdo žije s půvabnou a krásnou dívkou a vědomě se chová tak, aby na ni nikdy nepohlédl nečistě. S čelním postavením je tomu právě tak. Mnozí byli takto uvrženi, ať chtěli, nebo ne, do namyšlenosti, roznítil se v nich hněv, uzda jejich jazyku byla povolena, padla brána jejich rtů a jejich duše byla vystavena náporům větru a potopila loď do nejhlubších hlubin zla. Člověka, který se ocitá v takovém nebezpečí, tedy obdivuješ? Tvrdíš, že je proč mu závidět? Co je to za nesmysl?

Zamysli se alespoň nad tím, co jsem již uvedl! Kolik má takový člověk nepřátel a těch, kdo jej obviňují, a kolik pochlebovačů kolem něj krouží! Pověz mi, je to situace, kterou by někdo považoval za šťastnou? Ne, kdo by mohl něco takového tvrdit? Říkáš: „Ale u lidí má skvělou pověst!“ A co má být? Lidi přece nejsou Bůh, jemuž bude skládat účty. Mluvíš-li o lidu, nehovoříš o ničem jiném než o dalších srázech, neznámých útesech, podmořských mělčinách a skaliskách. Čím znamenitější pověst u lidu – a tím i slávu – člověk získává, tím spíše se ocitá ve velkých nebezpečích, starostech a úzkostech. Člověk, který má tak tvrdého pána, se skutečně ani nemůže nadechnout a v klidu se zastavit. A proč říkám nadechnout a v klidu se zastavit? Takový člověk může mít bezpočet úspěchů, do království ale vstoupí jen těžko. Nic totiž člověka tolik neničí jako uznání mnohých, které z něj činí zbabělce, bídáka, lichotníka a pokrytce.

Proč například farizejové tvrdili, že je Kristus posedlý? Ne snad proto, že toužili po uznání zástupů? Proč vlastně proti němu mnozí vznášeli přímé obvinění? Nebylo to proto, že i je postihla tato nemoc? Nic, opravdu nic nečiní tolik z lidí násilníky a hlupáky, jako když se nechají oslavovat davem. Nic jim ovšem nedodává tolik vznešenosti a nezlomného charakteru, jako když na podobné uznání nedají.

David Vopřada: Kněžství v prvních staletích církve II. (Krystal OP 2018)

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou