Pojďme to tedy srovnat: List Jakubův praví: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit?“ (2,14). Apoštol Pavel oproti tomu píše: „Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn.“ (Gal 2,16). Nebo: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Řím 3,28).

Spása jako nezasloužený dar

Pokusme se však mezi těmito dvěma novozákonními autory nehledat rozpory, ale souvislosti. Vyjděme z předpokladu, že se nevylučují, ale doplňují. G. K. Chesterton by řekl, že oba tyto pohledy tvoří závaží na protilehlých stranách přesně vyváženého viklanu křesťanské víry. Kdyby se jeden z nich odstranil, kámen se převáží a spadne. Podobně jako je třeba hájit současně lidství i božství Kristovo či Boží jedinost i trojičnost, je třeba současně vyslovovat učení o vztahu víry a skutků v pojetí Pavla i autora Jakubova listu.

Apoštol Pavel se nás snaží ze všech sil přesvědčit, že spása u Boha není logickým výsledkem našich snah, výkonů nebo šikovnosti, ale že je vždy nezaslouženým Božím darem. Jakubův list nás varuje před tím, abychom z této pravdy nevyvodili, že je třeba si sednout se založenýma rukama, tvářit se spaseně a hlavně nic nedělat. Oba pohledy nutně potřebují k životu ten druhý, bez svého protějšku by mohly být nebezpečné. Pavel bez Jakuba by mohl skončit postojem, kterému se druhé nedělní liturgické čtení (Jak 2,14-18) ironicky vysmívá: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“, tedy vírou, která by byla jen jakýmsi vnitřním přesvědčením nepromítajícím se do našeho jednání. Jakub bez Pavla by zas mohl zdegenerovat na pouhou snahu zasloužit si Boha svými dobrými skutky.

Jistě se k tomu hodí i postřeh z prostředí karmelitánské spirituality: Sv. Terezie z Avily se snažila své řádové sestry vést k hlubokému vztahu ke Kristu a ke každodenní dlouhé vnitřní modlitbě. Velmi důrazně však přitom připomíná, že dobrá modlitba se nepozná podle toho, co při ní člověk prožívá nebo neprožívá, ale podle toho, jak se promítne do konkrétního života: „Ne, láska k Bohu nespočívá v slzách a oněch útěchách a něžnostech, po nichž člověk běžně touží a tolik se v nich kochá. Naopak, je to služba Bohu ve spravedlnosti, s pevnou vůlí a pokorou. Bez toho by se zdálo, že stále jen přijímáme, aniž bychom něco někdy obětovali.“ (Život).

Víra projevovaná navenek

„Ukaž mi tu svou víru, která je bez skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru,“ tvrdí List Jakubův. Víra a skutky jsou evidentně spojité nádoby. Přidání vody do jedné sklenice se nutně projeví i v té druhé. Samozřejmě, že z Jakubova listu musíme vyčíst pobídku, aby se naše víra projevovala navenek, abychom se nezapomněli neustále rozhlížet, jestli náhodou není někde kolem nás „bratr nebo sestra, kteří se nemají do čeho se obléci a mají nedostatek denní obživy“ a samozřejmě, že je třeba udělat něco víc než jim popřát „zahřejte se a najezte se!“ Ale onen vztah mezi vírou a skutky platí i obráceně. Skutky, které nejsou kryté vírou, jsou mrtvé. Naše činnosti, které by chtěly pohltit modlitbu a obíraly nás o čas na ni, jsou mrtvé.

Ideálem tedy je, když jsou víra a skutky spojitými nádobami. Ideálem je poustevník, který odchází do samoty nikoliv proto, aby měl konečně od lidí klid, ale aby svou modlitbou sloužil druhým lidem. Ideálem je křesťanský aktivista, který dává dohromady jistou velkolepou akci jen proto, že to vyvřelo z jeho dlouhé modlitby.

O autorovi| P. Pavel Petrašovský, Autor je administrátorem farnosti u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni