SIRIRI vás začala podporovat v roce 2009. Jak se to přihodilo?

Se SIRIRI jsme se setkali v roce 2009, když jsem byl ve druhém ročníku lékařské fakulty a procházel jsem obtížnou situací, která hrozila zhatit moje další studia. Zatímco národní stipendium ( jakkoli skromné – asi 50 eur měsíčně) totiž bylo do té doby studentům medicíny přidělováno systematicky, po mém nástupu na fakultu se to najednou bezdůvodně změnilo: po dva roky jsme s některými kolegy zůstali bez stipendia. Pro studenta pocházejícího z chudé rodiny to bylo dost obtížné. Pak mě jeden z mých bývalých učitelů – bosých karmelitánů, se kterým jsem byl v přátelském kontaktu, propojil s doktorem Marcelem Drlíkem (českým lékařem a spoluzakladatelem SIRIRI – pozn. red.), ten mě seznámil se SIRIRI a ta souhlasila s podporou mého studia.

Během vašich studií vypukla v SAR občanská válka. Pomáhal jste během ní jako zdravotník v uprchlickém táboře. Jaké zkušenosti vám to přineslo?

V té době jsem pobýval s několika svými bratry v uprchlickém táboře u otců karmelitánů na předměstí Bangui. Přijali nás tam spolu s tisíci dalších lidí, kteří tam našli útočiště. Okamžitě se tam začala projevovat potřeba humanitární i zdravotní pomoci: těhotné ženy rodily pod palbou na holé zemi, děti trpěly malárií nebo průjmem atd. Situace byla natolik naléhavá, že bylo nutné něco udělat. Kněžský refektář jsme tedy přeměnili na porodní sál a s prostředky, které jsme měli k dispozici, a s malou lékárničkou, co tam karmelitáni měli, jsme začali ošetřovat nemocné a vést porody. Byl to pro mě mimořádný zážitek, který mě navždy poznamenal. Díky němu jsem si uvědomil, že i s málem lze pomoci mnoha lidem.

Zapojil jste se také do aktivit pro mládež, které formují k nenásilnému soužití. S jakým výsledkem?

Jednalo se především o osvětové aktivity zaměřené na mír a nenásilí, školení lidského rozvoje a arteterapii. Mladí lidé byli hluboce manipulováni politiky a ozbrojenými skupinami, které je tlačily k dalšímu násilí. Hrozilo, že se dostaneme do začarovaného kruhu, který nebude možné přetnout, pokud se pro tyto mladé lidi – mnohem spíše oběti než aktéry konfliktů – nic neudělá. To, že jsem lékař, který žije a pracuje s mladými, bylo v této souvislosti zárukou důvěryhodnosti. To mi usnadnilo skupině, se kterou jsem pracoval, poselství míru předávat. Dokonce se nám podařilo natočit film «Holubice», abychom myšlenku míru ještě více zpropagovali. Tak se nám povedlo mládež zaujmout a odklonit od násilí. Když pak naši farnost dvakrát přepadli ozbrojení bandité, byli naši mladí tak dobře připraveni, že na násilí nereagovali násilím.

V roce 2019 jste za svou činnost získal mezinárodní ocenění za humanismus. Co to pro vás znamená?

Je to čestné ocenění pro mladé lidi do 35 let, kteří usilují o bratrštější a humánnější svět. Uděluje ji makedonská Ochridská akademie humanismu a francouzský think tank Cercle National de Réflexion sur la Jeunesse, který mě na tuto cenu nominoval. Smyslem bylo ocenit a podpořit aktivity na pomoc vysídlencům během občanské války, kterou jsme prošli, a také iniciativu ve prospěch mládeže. Pro mě je cena znamením povzbuzení a naděje, že navzdory bídné, nelidské situaci, která v naší zemi vládne, existují i pozitiva. Je důkazem toho, že vždy může vzniknout něco krásného a že by se mladí lidé neměli vzdávat, ale doufat a odhodlaně pracovat. Proto jsem tuto cenu předal mladým ze své farnosti Panny Marie Fatimské v Bangui (která během války utrpěla dva ozbrojené útoky s mnoha oběťmi): abych je motivoval k tomu, že v sobě probudí dřímajícího obra a vykonají víc než já.

Po absolutoriu lékařské fakulty jste mohl začít pracovat v SAR jako lékař, kterých tu není mnoho. Ale rozhodl jste se pokračovat ve studiu – proč?

Po získání lékařského titulu jsem nejdřív několik měsíců pracoval na severu SAR, v oblasti ovládané rebely, kde toho roku 2017 neexistovala žádná státní kontrola. Byla to náročná, ale velmi obohacující zkušenost, díky níž jsem si uvědomil, jak obrovská práce nás mladé lidi v této zemi čeká. Ale rozhodl jsem se ve studiu pokračovat a specializovat se na nefrologii, abych přispěl k dostupnosti kvalitní a levnější péče pro naše lidi. Pokud je totiž u nás lékařů málo, specialistů je ještě méně a jsou jen v Bangui. To znamená velká rizika pro pacienty i pro vzdělávání mediků, kteří tak mají nedostatek kvalitních mentorů. Chceme-li, aby se naše země zotavila, musíme se vzdělávat, vzdělávat a vzdělávat. Pokud například pacientovi selžou ledviny, nemá možnost odjet za léčbou do zahraničí a zemře. Když přitom mnoho pacientů s akutním selháním ledvin lze vyléčit po několika dialýzách, je to nepřijatelné a trestuhodné.

Studoval jste v Senegalu a ve Francii. Jaké to bylo žít v cizí zemi, na cizím kontinentu?

Byl to krásný i náročný prožitek. Krásný, protože potkáte úžasné lidi, kteří vás naučí spoustu věcí; jako byste se znali odjakživa. K dispozici máte technické prostředky, které vám umožní dobře se učit a správně pečovat o pacienty. Náročný, protože jste daleko od své rodiny a věcí, na které jste zvyklá, musíte se přizpůsobit, abyste víc načerpala. Ale jakmile se jednou zařadíte, už to jde bez problémů. V Senegalu na vás učitelé pečlivě dohlížejí a poskytují vám velmi kvalitní vzdělání. Ve Francii je školení rovněž na dobré úrovni, klade se velký důraz na organizaci služby a je tu vysoká technologická úroveň. Rád bych se nyní po návratu podělil s co největším počtem lidí.

Neuvažoval jste o tom, že byste – jako tolik Afričanů – ve Francii již zůstal?

To mě ani nenapadlo! Francie je krásná země s výtečným zdravotnictvím a s jedním z nejlepších systémů zdravotního pojištění na světě: příklad ideální země, kde by se lékař z globálního jihu dobře uživil, protože jen když porovnáme příjmy, lékař ve Francii vydělá nejméně pětkrát tolik než ve Středoafrické republice... Avšak ačkoli jsem dostal spoustu nabídek, abych tady zůstal, a ačkoli ještě netuším, s čím budu začínat v SAR, jsem natěšený, že se vrátím a začnu psát nový příběh doma, který – jak ze srdce doufám – bude krásný. Vlastně věřím, že práce, kterou můžu v životě odvést, bude mít obrovský dopad, pokud ji budu vykonávat v SAR. Je to výzva, před kterou nehodlám utíkat, protože mám výzvy rád. Čím je hra těžší, tím hezčí je vítězství. Vrátit se zpět domů a využít získané znalosti ve prospěch co největšího počtu lidí – o tom jsem vždycky snil. Navíc Středoafrickou republiku mám hluboko v srdci, takže to ani nemůže být jinak.

Budete teď jedním z prvních nefrologů v SAR. Jaké to je být jediným odborníkem ve čtyřmilionové populaci? Jakými cestami se lidé do vaší ordinace dostanou?

Je to velká, vážná odpovědnost, protože v oblasti péče o ledviny je třeba hodně udělat, nejen z hlediska léčby, ale i diagnostiky a prevence. Žádosti půjdou ze všech stran, protože ta potřeba je obrovská. Hemodialyzační středisko ještě není v provozu, takže budeme muset začít s tím, co máme. Doufám, že se budu moci spolehnout na kolegy na místě, kteří již odvádějí neuvěřitelnou spoustu práce s velmi skromnými prostředky. Společně se pokusíme posunout u nás problém přístupu ke kvalitní zdravotní péči. Teoreticky je totiž systém zdravotní péče navržen dobře, ale v praxi je dost křehký vzhledem k nedostatku podpory, odpovídajícího technického vybavení, vyškoleného a placeného personálu a k nízkým financím, které jsou na zdravotnictví vyčleněné. Lékařská péče často není považována za prioritu, vzhledem k tomu, že v naší zemi nad vším ostatním převažuje úsilí zajistit bezpečnost. Bohužel na to nejvíce doplácejí nemocní, zejména ti nejchudší. Doufejme, že pandemie koronaviru zvýší citlivost k tomu, v jakých zdravotních potížích se naši lidé ocitají.

Jak tedy chudí Středoafričané řeší, když vážně onemocní?

Protože u nás neexistuje mobilní záchranná služba a sanitky se počítají na prstech, lidé využívají nejnepředstavitelnější prostředky, aby se dostali do nemocnice: taxi nebo autobus, ale někdy i mototaxi nebo rikšu. V naší zemi neexistuje sociální zabezpečení, takže pacient si konzultaci, vyšetření i léky hradí sám. Když na to nemáte, tak se neléčíte. Někdo také s léčbou začne, ale pak už ji nedokončí, protože mu dojdou peníze. To je smutná realita. Přitom ji lze s trochou podpory, dobré vůle a odhodlání zlepšit.

Na začátku září přijedete na pozvání SIRIRI do České republiky. Co o této zemi víte?

Rád bych využil tohoto rozhovoru a vzdal vděčný dík SIRIRI, všem jejím členům i všem, kteří ji podporují, za skvělou práci, kterou mnoho let v SAR vykonává v oblasti zdraví, vzdělávání a důstojnosti člověka. Nemohu se dočkat, až do vaší krásné země přijedu a setkám se se všemi těmi úžasnými lidmi, kteří se podíleli na tom, kým jsem se stal. O Česku toho moc nevím, ale evropští kolegové, které jsem potkal ve Francii, se shodují: Praha je jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, které stojí za to navštívit! Na mě osobně vždy pozitivně zapůsobil humanismus, úcta k druhým a velkorysost všech přátel SIRIRI, které jsem poznal. Česko je moje «adoptivní země» a těším se, až ji budu moci poznat.