Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Esej|Antonín Dvořák a sv. Ludmila

Antonín Dvořák a sv. Ludmila

7. 9. 2021

Tisk

Jen sedm dnů dělí od sebe dvě jubilea letošního podzimu: 8. září uplyne 180 let od narození Antonína Dvořáka. O týden později 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily. Jména přemyslovské kněžny a českého skladatele spojuje ale víc než jen dvě data v kalendáři.

image:Image Antonín Dvořák a sv. Ludmila
Antonín Dvořák měl původně složit pro festival v Leedsu dílo na motivy některého z biblických příběhů. Zadání navzdory ale přišel s oratoriem o počátcích křesťanství v Čechách. Snímek Wikimedia Commons

Svatá Ludmila se stala ústřední postavou nejrozsáhlejšího Dvořákova díla s duchovní tematikou. Jaký byl Dvořákův vztah k víře a náboženství? A jaké postavení v jeho tvorbě zaujímá oratorium Svatá Ludmila, v němž měl v úmyslu postavit hudební pomník české světici, svému národu a komponujícím velikánům předcházejících staletí?

Kostel, tančírna a divadlo

Kostel a hospodská tančírna byly prostředím, v němž se Dvořák pohyboval od dětství. K tanci hrával v otcově hostinci a při liturgii účinkoval na kůrech v Nelahozevsi a Zlonicích. Když Dvořákovi rodiče přestali vzdorovat synovu talentu a souhlasili s jeho kariérou hudebníka, neměli na mysli nejistou existenci orchestrálního hráče, natož skladatele, ale živobytí varhaníka či ředitele kůru v některém z pražských chrámů. Dvořákovo vzdělání tak vyvrcholilo na pražské varhanické škole (1859), odkud přes Komzákovu kapelu a Smetanův orchestr doputoval až na kůr novoměstského kostela sv. Vojtěcha. Tento chrám byl jeho poslední varhanickou štací, než se defi -nitivně rozhodl pro nejistou dráhu skladatele (1874). Taneční, divadelní a chrámová hudba byla Dvořákovi denním chlebem až do okamžiku, než nad interpretací skladeb cizích autorů zvítězila jeho vlastní tvorba. Klavírní a orchestrální stylizace tanců, operní tvorba a duchovní skladby v ní hrají zásadní roli.

Liturgická hudba a díla s duchovní tematikou patří k té části skladatelova díla, která si ihned získala přízeň posluchačů, zájem interpretů a respekt kritiků. Dvořákovy liturgické skladby – Mše D-dur (1887) a čtveřice latinských hymnů z let 1877 až 1879 – stále znějí při bohoslužbách, katolických i nekatolických. V chrámech zdomácněly i kompozice na liturgické texty určené spíše koncertním sálům – oratoria Stabat mater (1877), Žalm 149 (1879), Requiem (1890) a Te Deum (1892). Ačkoliv jde o kompozice odlišné stylem i provozovacím aparátem, spojuje je Dvořákova schopnost civilně tlumočit duchovní obsah. Smuteční průvody ve Stabat mater dojímají i dnes. Z existenciální hloubky Requiem bude mrazit i příští generace. A extatické výkřiky „aleluja“ v Te Deum již patrně nikdo nenapodobí.

Existuje však dílo, které lze označit za Dvořákovo hudební vyznání – Biblické písně (1894). Kralický překlad Bible, Dvořákův pečlivý výběr a montáž žalmových textů jsou otiskem Dvořákova konfesně tolerantního, názorově demokratického a neokázale niterného přístupu k náboženství.

Víra, naděje a láska

„Nedivte se, že jsem tak nábožný, ale umělec, který to není, nic takového nedokáže. Což nemáme příklady na Beethovenovi, Bachovi, Raff aelovi a mnoha jiných? Myslím, že to bude dílo, které svému účelu plně vyhoví. Mohlo by se jmenovat: víra, naděje a láska k Bohu nejvyššímu a poděkování za tak veliký dar, že mně bylo popřáno dílo to ke chvále Nejvyššího a ke cti umění našeho šťastně dokončiti,“ napsal Dvořák po složení Mše D-dur mecenáši Josefu Hlávkovi, který si dílo objednal k požehnání kaple na zámku v Lužanech u Plzně.

Dvořákův spontánní přístup k víře současníky udivoval a provokoval současně. Společenské kruhy, v nichž se Dvořák v Praze, Vídni, New Yorku a při hostováních v Německu a Anglii pohyboval, byly sekularizované či nábožensky indiferentní. Dvořákovo otevřeně vyznávané křesťanství považovaly za přežitek a projev nedostatku vzdělání. V konfrontaci s jeho dílem však budilo respekt. Agnostika Johannese Brahmse, berlínského nakladatele Fritze Simrocka a jeho londýnského kolegu Alfreda Litteltona Dvořák v osobním kontaktu i korespondenci poučoval o významu víry a náboženství v umělcově osobním a profesním životě. Podobně jako Bach i Dvořák většinu svých děl končil přípisem „Bohu díky“. Nikdy to pro něj nebyl pouhý ornament.

Dvořákův život rámovaly tradiční katolické přechodové rituály. Pokřtěn byl v malém kostelíku sv. Ondřeje v Nelahozevsi. Svatbu slavili snoubenci Anna Čermáková a Antonín Dvořák v pražském kostele sv. Petra Na Poříčí. Snoubenčino viditelné těhotenství sice nesvědčilo o smyslu pro plánované rodičovství, zato bylo pečetí celoživotního partnerství, z něhož vzešlo devět dětí. Když Dvořák v Americe trpěl odloučením od rodiny, neopomenul děti nabádat k časté návštěvě kostela. Dvořákův pohřeb v květnové Praze roku 1904 byl mohutnou smuteční slavností, které se aktivně účastnila významná část pražské a české kulturní veřejnosti, v úloze diváků smutečního průvodu zakončeného na Vyšehradě pak tisíce Pražanů.

Řada nekrologů zmiňovala Dvořáka jako vzorného manžela a otce a jako hluboce věřícího člověka. Jen syn Otakar ve vzpomínkách označil otcův přístup k náboženství za panteistický. Psal je ovšem počátkem padesátých let , kdy se nad Dvořákem vznášela kletba kulturních ideologů stalinského Československa. Otakarova poznámka je tak spíše apologií otcova vztahu k hodnotám, které neměly v poúnorové společnosti své místo. O Dvořákově vztahu k Bohu věděly své babičky v kostelích ve Spillville (USA) a v Třebsku u Vysoké na Příbramsku, jimž na varhany hrál svou oblíbenou píseň Tisíckráte pozdravujem Tebe. A také Dvořákův blízký přítel P. Jindřich Geisler, vikář katedrály sv. Václava v Olomouci.

Ludmilina pouť na koncertní podia

V roce 1872 přinesly Hudební listy zprávu o tom, že Dvořák pracuje na díle o sv. Ludmile. Uplynulo dalších třináct let, než Dvořák usedl k pracovnímu stolu nad první verzí takřka tříhodinového díla. Cestu k námětu dláždily zahraniční úspěchy oratoria Stabat mater i příklad Lisztova oratoria Svatá Alžběta, jak vzpomínal Leoš Janáček. V roce 1884 zastihla Dvořáka objednávka anglického hudebního festivalu v Leedsu na půldruhé hodiny trvající dílo s biblickým námětem. Festivalovému výboru navzdory Dvořák prosadil celovečerní skladbu i námět z počátků českého křesťanství místo univerzálního biblického námětu.

Osm měsíců věnoval intenzivní kompoziční práci, během níž odmítal umělecké nabídky i návštěvy přátel. Náročná práce si vybrala svou daň na Dvořákově zdraví: podle vzpomínek žáků Kováříka a Suka se cítil přepracovaný, nervózní, trpěl žaludečními neurózami a propukla u něj agorafobie (strach z otevřených prostranství – pozn. red.). Sebekritický Dvořák věnoval dílu maximální úsilí a opakovaně se k němu vracel při pobytu v USA (1895) i na prahu šedesátky (1901).

Jaroslav Vrchlický napsal třídílné libreto s ústředními postavami mladé Ludmily, knížete Bořivoje a poustevníka Ivana. Podařilo se mu propojit historii s mytologií, český nacionalismus se sentimentální ilustrativností typickou pro katolicismus 19. století. Mělnickému hradu, kde se pohanský lid klaní modlám, lesům kolem Berouna, jimž vládne poustevník Ivan, a moravskému Velehradu jako dějišti Ludmilina a Bořivojova křtu z Metodějových rukou dominují strhující sbory. Jakoby zastiňují slabší místa libreta – hrozivý Ivanův fanatismus, Ludmilinu podezřele rychlou konverzi a Bořivojovu prostoduchou roli v celém příběhu. Oratorium svými statickými obrazy připomíná Smetanovo tableau Libuše. Dvě silné ženy vstoupily do české hudební kultury takřka současně – Libuše v roce otevření Národního divadla (1881), Ludmila nejprve v Leedsu a Londýně (podzim 1886), a nakonec i v Praze (25. 2. 1887).

Rozporuplnost libreta neušla anglickým kritikům. Strhali Vrchlického námět i text, k libretistově smůle nesrozumitelně přeložený z češtiny do němčiny a následně do angličtiny. Ostrovní publikum ovšem pochopilo, komu se Dvořák vedle českých světců a národa ve svém díle poklonil – Händelovi, Haydnovi a Mendelssohnovi. Marně bychom ve Dvořákově díle hledali jinou skladbu, prostoupenou tolika hudebními archaismy a rétorickými figurami hudebního baroka a klasicismu. Ve sboru Tříhlav, který patří trojí tváří dokonce došlo i na parafrázi husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci. Dvořákova verze chorálu Hospodine, pomiluj ny zvedala ze židlí i rozmazlené ostrovní publikum: „Byl Vám to entuziasmus vpravdě anglický, jaký už jsem zas dávno nezažil. Vše jásalo a bouřilo. Již dávno jsem neviděl orchestr, sbor a obecenstvo v takém uchvácení jako po prvním a třetím oddělení! Marně o tom psát. Zkrátka bylo to velkolepé a volání ‚Dvořák‘ nemělo konce,“ vzpomínal sám Dvořák na premiéru.

Dílo, které staví mosty

Uvedení v dubnu 1904 bylo poslední veřejnou poctou skladateli před jeho nečekaným skonem. Další nastudování naplňovala skladatelovu představu manifestačního díla – ať již mám na mysli provedení v červnu 1944 s Jaroslavem Krombholcem, nebo v květnu a červnu 1948 s Rafaelem Kubelíkem. Po únoru 1948 se oratorium na koncertních podiích objevovalo zřídka. O to větší význam měla první nahrávka Václava Smetáčka (1963) a jeho uvedení jevištní verze ve svatovítské katedrále v roce 1984. Opakovaně dílo nastudoval Jiří Bělohlávek, a to nejen v Praze (1993, 2004), ale i Bruselu (1993) a Edinburghu (2002). Oratorium zaujalo i zahraniční dirigenty Gerda Albrechta, Richarda Hickoxe nebo Johna Elliota Gardinera, který nedávno pomýšlel na uvedení v Sieně. V září 2018 zaznělo v Praze v nastudování Jakuba Hrůši, který se rozhodl pro původní verzi bez jediného škrtu.

Domácí i zahraniční nastudování si zachovala pečeť mimořádné události, v níž ožívá Dvořákova idea národního oratoria. Jestliže Vrchlického libreto smiřovalo soupeřící tábory českého katolicismu a nacionalismu, Dvořákova hudba spojovala hudební jazyk jeho generace se slovníkem velkých tvůrců předcházejících staletí. O tomto Dvořákově díle rozhodně platí, že staví mosty mezi uměleckými styly a názorovými proudy. V Ludmilině a Dvořákově jubilejním roce se o tom můžeme opět sami přesvědčit.

Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila zazní v příštích dnech hned ve čtyřech českých městech: 15. září Ostrava – Mariánské Hory – Svatováclavský hudební festival – kostel Panny Marie Královny Hradec Králové – Sál Filharmonie Hradec Králové 16. září Praha – Katedrála svatého Víta – Festival Dvořákova Praha 19. září Olomouc – Katedrála svatého Václava – Podzimní festival duchovní hudby

O autorovi| Martin Jemelka, Autor je historik a hudební publicista

Zpět na úvodní stranu
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou