Vaše řeholní komunita v Kostelním Vydří se postupně rozrůstala?

Zájem byl veliký a bohužel ne všichni mohli být přijati. Po dlouhé době, kdy mužské kláštery nefungovaly, se nahromadilo mnoho těch, kteří se rozhodli odejít do kláštera.

Co to bylo za lidi? S jakou motivací přicházeli?

Převážně si nevěděli rady se životem nebo měli o řeholním životě podivné či romantické představy. Byly jich desítky. Po čase jsem si dělal legraci, že nepovolané poznám už z toho, jak přicházejí od silnice k bráně. Způsob jejich chůze, někdy vzezření nebo oblečení dalo tušit, že to nepůjde. Opravdu, jen jeden z deseti u nás mohl zůstat. Častokrát to byli lidé, kteří se do kláštera nehodili, a povolání od Boha tam nebylo patrné.

A musel jsi jim to nějak sdělit...

To pro mě nebylo jednoduché. Učil jsem se, jak jim neurážlivým způsobem vysvětlit, že jsou na špatné adrese. Nechtěl jsem jen říct: „Odejdi, vidím na tobě, že k nám nepatříš.“ Stálo mě to hodně času, sil a rozlišování. I tak k nám spousta chlapců přišla aspoň na postulát či noviciát a nějak jsme jim pomohli lidsky dozrát a postavit se do života. Výhodu to mělo v tom, že společenství bylo díky tomu větší a mohli jsme lépe obstarat vše, co se týče jeho praktického fungování.

Jak se buduje takové řádové společenství? Co vás stmelovalo?

Úplným základem byl společný ideál a život: společná modlitba, mše svatá, jídlo, večerní rekreace. Po vnější stránce nás nejvíc stmelovala společná práce. Bylo jí sice hodně, ale byli jsme z ní nadšení. Z toho, že spolu budujeme náš budoucí domov. Modráky jsme často přes den ani nesvlíkali. Nezapomenutelné chvíle pak nastávaly při večerním posezení, kterému se říká rekreace. Tenkrát byl farářem v Dačicích Václav Dvořák, který předtím působil v Bojanovicích, kde měl svůj vinohrad. Odtud vozil víno do Dačic, ale tam pro to neměli moc smysl, a tak ho často nechával nám. Vždycky jsme si večer dali skleničku, v zimě víno svařili, poseděli u něj a povídali. Byli jsme spolu šťastní. Vůbec začátky budování ve Vydří byly jedny z nejkrásnějších chvil, které jsem v řeholním životě zažil.

Byla ta každodenní práce i sítem na lid i, kteří díky ní rychle vystřízlivěli?

Byla. Jeden spolubratr vždycky říkal: „Dej mi ho na den do práce a já ti řeknu, jestli má povolání.“ Když přišel intelektuál, tak jsme samozřejmě nečekali, že umí makat jako zedník nebo kopáč. Ale když se obyčejný kluk z venkova nedovedl postavit k práci, tak jsem věděl, že něco není v pořádku. Kdo se nepostaví k práci, ten se nepostaví k životu a bude pořád potřebovat někoho kolem sebe. Někdy si lidé myslí, že řeholní život je pro ty, kdo by se jinak o sebe nepostarali, kdo pořád potřebují maminku či někoho, kdo o ně bude pečovat. Společný život v klášteře je ale velmi náročný. Svým způsobem náročnější než v rodině, protože tam žiješ se ženou, kterou miluješ, a máš s ní děti. V klášteře máš kolem sebe cizí lidi, se kterými tě spojují duchovní ideály. A pokud v komunitě chybí přátelské vztahy, může to být hodně těžké soužití.

Bylo i pro vás na začátku těžké sžívat se s různými charaktery, motivacemi či představami lidí?

Nebylo to to nejtěžší. Byli jsme nadšení a mladí. Kdo se tam necítil dobře, buď sám odešel, nebo jsem mu doporučil, aby šel hledat jinou životní cestu. Na začátku to sice nebylo jednoduché, ale určitě jednodušší než později, kdy třeba po dvaceti letech vylezou na povrch povahové a charakterové zvláštnosti.

Necítili jste tedy pokušení vzít každého zájemce jako znamení od Boha, že řád roste?

To pokušení jsme měli svým způsobem všichni. Šlo o to, jak moc jsme mu podlehli. Po totalitě nás bylo jedenáct bratří a tři novicové. Josef Jančář, Karel Vrba, Alois Juráň, Jan Fatka a já jsme už léta působili na farách. Otec Metoděj už neměl sílu nikoho formovat, i když zůstával duchovní autoritou. Byli jsme tedy vděčni, že přicházejí noví lidé. Ale velice záhy jsem viděl, že tím nemůžeme řešit naši situaci a přijímat každého, kdo projeví zájem. To bychom brzy skončili. V jednom sesterském řeholním společenství se snažili přijmout i takové kandidátky, které pro toto povolání zjevně neměly předpoklady, s tím, že je společenství „utáhne“. Nakonec právě tyto sestry způsobily úplný rozklad. V řeholním životě nemůže jít nikdy o kvantitu. Kniha rozhovorů Jana s P. Vojtěchem Kodetem s názvem „Bůh své bitvy neprohrává“ na podzim vydají společně Katolický týdeník a Doron.