„První myšlenka na jeho stavbu přišla po druhé světové válce v roce 1946. Dokonce už byly vypracovány plány, vybráno místo ve středu obce a chystal se materiál. Přípravami tehdy žila celá dědina. Potom ale přišel ‚Vítězný únor‘ 1948 a vše skončilo. Materiál lidé postupně rozebrali a myšlenka na stavbu nového kostela umlkla na dlouhých dvacet let,“ vzpomíná nynější kostelník a po revoluci jeden z iniciátorů stavby Stanislav Guryča (67).

Druhý pokus přišel v roce 1969, když v Bánově, do jehož farnosti Suchá Loz spadá, udílel svátost biřmování biskup a kardinál Štěpán Trochta a za hojné účasti věřících požehnal v Suché Lozi místo plánované stavby. O rok později ale bylo vše zastaveno kvůli politickému vývoji v zemi. Chrám se podařilo postavit až o třicet let později.

Zpočátku se mnozí smáli

„Od počátku jsem tuto iniciativu podporoval. Někteří lidé si ale ťukali na čelo a říkali mi: ‚Staňo, ty sas zbláznil!‘ A jeden muž mi dokonce řekl, že mě odsud lidé vyženú,“ vzpomíná na nelehké okamžiky Guryča. Navzdory všemu se ale nevzdal a šel s dalšími nadšenci za snem vlastního kostela. Byl v té době místostarostou obce i členem farní rady. „Říkal jsem lidem: ‚Poslúchajte, kostel sa bude stavět, kdybych měl padnút!‘ Zpočátku se mým slovům mnozí smáli. Dostal jsem ale sílu přímo od Pána. Když byly neshody a problémy, jel jsem na Provodov a prosil tam Pannu Marii o pomoc. Když se na to dívám zpětně, divím se, že se vše podařilo zvládnout,“ vzpomíná. Velkým povzbuzením a závazkem byl pak pro věřící základní kámen posvěcený papežem Janem Pavlem II. na Velehradě 22. dubna 1990.

„V době, kdy jsem nastoupil do bánovské farnosti, bylo už rozhodnuté, že se kostel postaví. Všechna práce byla ale teprve před námi. Tehdy se v obci sloužily mše svaté ve smuteční síni na hřbitově, která tam byla postavena ještě za minulého režimu. Komunisté tak chtěli dosáhnout toho, aby se lidé pohřbívali bez církevních obřadů. Na některých místech měli kněží do těchto prostor zákaz vstupu,“ připomíná tehdejší správce farnosti a dnešní děkan ve Veselí nad Moravou P. Václav Vrba, na jehož bedrech ležela tíha celé stavby.

V úvahu připadala i možnost přestavět smuteční síň na kostel. Nakonec hlasování rozhodlo o nové stavbě. „Smuteční síň však byla v roce 2017 přejmenována na kapli Panny Marie Pomocnice Všech Milostí,“ doplňuje Stanislav Guryča.

Lidé věnovali desetitisíce

Na základě architektonického návrhu Františka Zajíčka začaly zemní práce v roce 1994. „Bylo vybráno několik možných míst, kde by se kostel mohl postavit. Nakonec se rozhodlo pro střed obce, i když šlo o navážku, takže se musely použít betonové piloty, což bylo velmi nákladné. Všechny zpočátku naspořené peníze prakticky zmizely v těchto základech,“ vzpomíná P. Vrba. „Pravidelně se konaly sbírky při bohoslužbách, které byly sloužené ve smuteční síni na hřbitově. Mnozí lidé věnovali desetitisíce. Navíc jsme šeky s prosbou o příspěvek rozvezli po okolních obcích a také třeba na Provodov, Velehrad, Hostýnek a Antonínek. 300 tisíci korun přispěla obec, hodně pomáhalo zemědělské družstvo i dvě firmy. Navíc bylo brigádnicky odpracováno 65 tisíc hodin. Deník s podrobnými záznamy mám stále uschovaný doma,“ říká Stanislav Guryča.

Kruhový kostel s vnitřním průměrem 20 metrů a dřevěnou klenbou s dřevěnými lepenými vazníky má kapacitu 250 sedících návštěvníků. Kromě sakristie se pamatovalo třeba také na kočárkárnu, učebnu a sociální zařízení. Stavba si vyžádala celkové náklady 14 milionů korun.

O výzdobu se postaral malíř, sochař a keramik Lubomír Dostál, který zhotovil z topolového dřeva sochy na oltářním reliéfu. Uprostřed je sv. Ludmila se sv. Václavem, vlevo sv. Josef a vpravo Panna Maria s Ježíškem. Autorkou křížové cesty z pálené hlíny je výtvarnice Markéta Kuxová. 22. srpna 1999 kostel posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

„Začátkem 90. let někteří říkali, abychom kostel postavili třeba za dvacet let. Jsem ale šťastný, že jsme se do toho pustili hned. Dnes by byly náklady mnohem vyšší a rozhodně by se nenašlo tolik nadšených lidí, aby na stavbě zdarma odpracovali desetitisíce brigádnických hodin. Kdybychom vyčkávali, nepostavil by se asi nikdy,“ míní Stanislav Guryča.