Německý prezident Frank-Walter Steinmeier při návštěvě Prahy navštívil jako první prezident i pietní místo v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se odehrála jedna z nejdramatičtějších epizod nacistické okupace. Ukázal tak, jak se také lze vypořádávat s neslavnou a ostudnou minulostí. Na poklonu odbojářům se přitom lze jen těžko dívat jako na prázdné gesto.

Když západoněmecký kancléř Willy Brandt v roce 1970 spontánně padl na kolena ve Varšavském ghettu, sklidil uznání v zahraničí, ale doma našel i početný dav kritiků. Jistá část národa ne vždy vítá, když se jeho představitel dobrovolně a veřejně „ponižuje“ a politik ostatně chtě nechtě musí myslet i na potenciální obsah volebních uren. I přesto se symbolům překonaného nepřátelství nevyhýbali ani Konrad Adenauer v ještě ne zcela opravené remešské katedrále či Helmut Kohl na verdunském bojišti nebo Angela Merkelová v Osvětimi.

Steinmeier se cestou domů, mimochodem vlakem, zastavil také v Ústí nad Labem, kde tamní muzeum a sdružení Collegium Bohemicum chystá výstavu o česko-německém soužití Naši Němci a kde do minulého týdne na ulici poutaly pozornost vystavené náhrobky zapomenutých Němců. Poválečná zvěrstva na české straně, v tomto případě ústecká hromadná vražda německého obyvatelstva v červenci 1945, jsou u nás stále politickou kartou, na které lze volebně tratit.

Nemohla by nám být gesta německých státníků alespoň v této otázce inspirací? Ostatně, nemohou pokání a smíření patřit mezi ony vzývané „křesťanské hodnoty“?