Že se všeobecný trend pořídit ovce jako „živé sekačky“ nedotkl jen chalupářů, ale právě i farností, je vlastně zcela logické. Ovečka spásá trávu, není agresivní a je nenáročná. Navíc přitahuje děti i dospělé. „Všiml jsem si, že děti neběží z kostela hned domů, ale ještě se jdou podívat na ovce. Zvyknou si pak na faru zajít i jindy než na mši a můžeme si společně zahrát nebo leccos podnikat,“ dělí se protivanovský farář P. Zdeněk Fučík o zkušenost, kterou sdílejí také na dalších místech. Společná péče o zvířata stmeluje a z farní zahrady dělá atraktivní kout. Své o tom vědí v Roudnici, Sokolově nebo v Blansku, odkud přinášíme reportáž, či třeba v Ostravě-Třebovicích. Tamní farář P. Lukáš Engelmann níže vysvětluje, jak nás zvířata vrací k podstatě a pomáhají lépe chápat evangelium. Někde si vystačí s králíky, jako třeba v Praze-Stodůlkách. Jinde, jako právě v Protivanově, radši zvolili klokany, jak se dočtete dále.

Na farních zahradách potkáte i další zvířata – a také odlišné motivace. P. Pavel Pola od Pražského Jezulátka včelaří čistě pro potěšení (viz níže). Jiní se věnují koním. Stádo koz zase na Svatém Hostýně donedávna choval P. Richard Greisiger SJ, protože si cenil kozího mléka. „Pomáhá při nemocech, jako je osteoporóza, rakovina nebo různé alergie, a leckomu posloužilo ke zdraví,“ poznamenává pro KT hostýnský jezuita. A farní zabijačka – ať už ve farnosti prase sami vykrmí, nebo je koupí už poražené – dává radost ze společného díla i z dobrot snědených u jednoho stolu.

Zvířata zkrátka do farností patří – i když trochu jinak, než bylo tradicí pro farní hospodářství uplynulých staletí.