Velmi jsem dychtil po poctách, bohatství, manželství – a ty ses smál. Snášel jsem v těch žádostech samou hořkost a těžkosti – a tys ke mně byl o to laskavější, oč méně jsi mi dovolil najít sladkost v tom, cos nebyl ty. Pohleď na mé srdce, Pane – tys chtěl, abych na to vzpomínal a abych ti to vyznával. Ať teď má duše lne k tobě – tys ji zbavil těch pevných osidel smrti. Jak ubohá byla! Tys jitřil její bolestivou ránu, aby všeho nechala a obrátila se k tobě, jenž jsi nade všecko a bez něhož by nic nebylo – aby se obrátila a uzdravila.

Jak ubohý jsem byl – a jakým způsobem dosáhls ty toho, abych svou ubohost pocítil toho dne, kdy jsem se chystal přednést chvalořeč na císaře… (Valentiniána II. – pozn. red.). Říkal bych v ní plno lží, čímž bych získal přízeň těch, kdo věděli, že lžu, a mé srdce se dusilo starostmi a planulo v horečkách sžíravých myšlenek.

A právě jsem procházel jakousi milánskou čtvrtí, když jsem si všiml chudého žebráka, který měl myslím dost vypito, dělal vtípky a měl veselou náladu. Povzdechl jsem si a přátelům, kteří byli se mnou, jsem řekl: Kolik bolestí pochází z našich pošetilostí! Veškerým svým snažením – při němž jsem se tehdy mořil a vláčel jsem, poháněn ctižádostí, břemeno své bídy, které s tím, jak jsem je vláčel, narůstalo – jsme přece nechtěli dosáhnout ničeho jiného než bezstarostné radosti, a v tom nás, kteří tam asi nikdy nedojdeme, ten žebrák už předešel. K tomu, čeho on dosáhl pomocí několika málo vyžebraných drobných mincí, tedy k radosti z pozemského štěstí, já jsem se trmácel tak strastiplnými oklikami a zacházkami?

On neměl tu pravou radost – ale já jsem s tou ctižádostí hledal radost daleko klamavější. A přece on se radoval, a já jsem byl plný úzkosti, on byl bez starostí, a já se třásl strachem. A kdyby se mě někdo vyptával, jestli chci raději jásat, nebo se strachovat, odpověděl bych, že jásat, a kdyby se mě naproti tomu někdo zeptal, jestli bych na tom chtěl být tak jako ten žebrák, nebo tak, jak jsem na tom tehdy byl já, vybral bych si, že chci být soužen starostmi a obavami – ale byla by to zvrácená, ne pravdivá volba. Neměl jsem totiž dávat přednost sobě před žebrákem kvůli tomu, že jsem byl vzdělanější, protože jsem z toho neměl radost, ale snažil jsem se tím zalíbit lidem – ne abych je něco naučil, ale jenom abych se zalíbil. Proto jsi holí své kázně rozdrtil mé kosti.

Až k tobě přilnu…

Až k tobě přilnu celou svou bytostí, nikde pro mě nebude bolest a námaha a můj život bude živý, celý naplněný tebou.

Koho naplňuješ, toho pozvedáš – a protože já tebou naplněn nejsem, jsem teď sám sobě přítěží.

Radosti, nad kterými by se mělo plakat, ve mně bojují se smutky, z kterých bych se měl radovat – a nevím, na kterou stranu se přikloní vítězství. Zlé smutky ve mně bojují s dobrými radostmi – a nevím, na kterou stranu se přikloní vítězství. Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou.

Běda mi! Pohleď, neskrývám svá zranění: ty jsi lékař, já jsem nemocný; ty jsi milosrdný, já milosrdenství potřebuji.

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY ZÁŘÍ 

Všeobecný úmysl: Modleme se, abychom se my všichni odvážili zvolit si skromný životní styl šetrný k přírodě a radovali se při pohledu na mladé lidi, kteří o to odhodlaně usilují. Evangelizační úmysl: Tento úmysl papež František zveřejní aktuálně při modlitbě Anděl Páně první neděli v měsíci. Národní úmysl: Děkujeme za církevní školství a prosíme za stále kvalitnější prostředí v církevních školách, kde se tisíce dětí mohou poprvé setkat s živou vírou v Krista.

Svatý Augustin: Vyznání (Karmelitánské nakladatelství 2015)