Jestliže nebesa dala rosu shůry a oblaka spustila déšť práva, jestliže se otevřela země a zplodila Spasitele (Iz 45,8), bylo to proto, že Bůh chtěl, aby jeho příchod předcházelo hlasité volání a prosby patriarchů, a zvláště modlitby jedinečné Panny, která vůní svých ctností naklonila nebe a stáhla do svého lůna nestvořené Slovo. Přišel Vykupitel a skrze ustavičnou modlitbu smířil svět se svým Otcem. Aby však modlitba Ježíše Krista a plody jeho vykoupení mohly být přijaté v nějakém národě nebo lidu, aby je měl kdo osvítit hlásáním evangelia a vysluhováním svátostí, je nezbytné, aby se našli lidé, kteří by nejdříve voláním a prosbami, modlitbou a obětí získali tento lid pro Boha a smířili ho s ním.

K tomuto cíli jsou mimo jiné nasměrované i oběti, které přinášíme na našich oltářích. Svatá hostie, kterou na nich Otci každý den obětujeme spolu s našimi modlitbami, není pouze vzpomínkou na život, utrpení a smrt Ježíše Krista, ale zároveň zavazuje dobrého Boha, aby daroval milost vykoupení, které je dílem jeho Syna, národu, kraji, městu, vesnici, člověku nebo lidem, za něž je sloužena mše svatá. V ní se vyprošuje smíření s Otcem, tedy obrácení národů. Aby jeho milost mohla být udělena také těm, kdo o ni neprosí, či prosit nemohou nebo nechtějí, Bůh nařídil a přikazuje: „Modlete se jeden za druhého, abyste byli spaseni“ (Jak 5,16n). Jestliže Bůh daroval milost obrácení svatému Augustinovi, vděčíme za to slzám svaté Moniky; a církev by neměla svatého Pavla – jak to tvrdí jeden ze svatých otců – kdyby nebylo modlitby svatého Štěpána.

Bůh tedy uděluje lidem své milosti především skrze modlitbu, protože chce, abychom v něm poznávali pramen, ze kterého vyvěrá všechno dobro, a také prostřednictvím modlitby nás zachraňuje od všech nebezpečí, léčí naše rány a utěšuje nás v trápení.

O autorovi| Z duchovních spisů blahoslaveného P. Františka Palau, bosého karmelitána