Vojtěch Cikrle, brněnský biskup 

Petra Esterku jsem znal dlouho před jeho biskupským jmenováním. Předtím i potom jsem se seznamoval s historií, smýšlením a postoji rodilého Moravana, který prožil dlouhá léta v exilu a získal celou škálu zkušeností při svém mnohovrstevnatém pastoračním působení – ať už jako vysokoškolský profesor nebo vojenský kaplan u amerického letectva. Byl také dokonalým světoběžníkem v tom nejlepším významu slova. S noblesou a nadhledem se pohyboval mezi Evropou, Amerikou i Austrálií, kam sahala jeho duchovní péče o české krajany v zahraničí. I přes široký společenský rozhled a vzdělanost zůstal stále člověkem se širokým moravským srdcem a smyslem pro humor. Rád vzpomínám na společné chvíle při návštěvách našich krajanů ve Spojených státech a na jeho zasvěcené komentáře. Když býval na návštěvě v Brně, zastavil se s každým, koho na Petrově potkal, a v přátelském rozhovoru ho povzbudil, rozesmál a potěšil. Pojí nás mnoho společných zážitků a rozhovorů. Přeji mu, aby setkání, ke kterému byl nyní Bohem pozván, prožil v láskyplném přijetí a radostné důvěře. Jaroslav Hromek, Dolní Bojanovice Strýček se pro mě stal prakticky druhým tatínkem. Prožil jsem s ním totiž mnoho událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. První vzpomínkou je pro mne návštěva u kardinála Tomáška v Praze ještě v době totality (do Československa už jako americký občan se mohl dostat na návštěvu až v roce 1984 a pak 1988 – pozn. red.). Po celou dobu jsem musel mluvit a strýček si s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů. Vytáhl mě z Bojanovic do velkého světa. Nejlepší okamžiky byly, když jsme jeli sami v autě a on se rozvykládal. Dalo by se říct, že mi otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na svět. Jeho názory předběhly dobu, což mě samozřejmě ovlivnilo. Strýček byl a navždy pro mě zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc, než si dnes dokážeme plně uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstanou v mém srdci.

Anna Rajchmanová, Dolní Bojanovice 

Přestože jsme bratranci, měli jsme se rádi jako bratr a sestra, protože jsme prakticky vyrůstali na jednom dvoře. Přinesl do mého života odvahu bojovat za naši víru. Při každém setkání nás povzbuzoval. Díky němu jsme se vydali na svatořečení Anežky České do Říma. Měl rád kroje, folklor a tradice, a tak tam z Dolních Bojanovic tehdy jely čtyři autobusy plné krojovaných. Udělali jsme mu tím velkou radost. Nikdy na to nezapomenu. Miloval lidovou hudbu i dechovku. Vždy si s námi rád zazpíval. Pro nás to prostě byl a navždy zůstane náš Petřík, i když byl později knězem a biskupem. Budeme na něj všichni vzpomínat s velkou vděčností. Kéž mu Pán oplatí vše, co pro nás udělal.

Jan Vokál, královéhradecký biskup 

Na Mons. Petra Esterku budu vždycky vzpomínat jako na toho, kdo mě uvedl do pastorace. Umožnil mi v ní udělat první krůčky, trpělivě mě při tom sledoval a vedl. Také mi ukázal svět. Právě on mi v roce 1988 zařídil jáhenskou praxi v americké Minnesotě, kde působil, vřele mě tam přijal a od počátku se o mě staral. První měsíc jsem dokonce mohl bydlet v jeho domku, abych se sžil s prostředím a piloval angličtinu. Vozil mě s sebou na univerzitu, kde vyučoval, a každý čtvrtek také na leteckou základnu v Minneapolis, kde sloužil jako vojenský kaplan a vyšší důstojník americké armády. Občas jsem poslouchal také jeho přednášky o základech teologie na soukromé univerzitě.

O duchovních, kteří tehdy působili v exilu, se málo ví, jak moc se zasloužili o církev v tuzemsku. Mons. Esterka byl jedním z nich a velmi aktivně se staral mimo jiné právě o seminaristy z římského Nepomucena, kde jsem tehdy studoval. Nikdo z nás se nemohl vracet do Československa na prázdniny, místo toho jsme jezdili do farností v zahraničí. Pozdější pan biskup Škarvada, který vše koordinoval, mě pravidelně posílal právě do USA, kde jsem strávil i zmíněný jáhenský rok.

Péče Petra Esterky byla opravdu otcovská. Na celý rok mi sehnal potřebná povolení, zdravotní pojištění i auto. Po měsíci mě předal do péče faráře v Northfieldu, který do farnosti přicházel také jako nováček. Každých pár týdnů, když jsem měl cestu na univerzitu do Minneapolis, jsem se s Mons. Esterkou sešel, obvykle na večeři. Nikdy se nestalo, že by si i přes svou zaneprázdněnost neudělal čas. V exilových podmínkách vlastně působil, jako by byl mým biskupem, přestože biskupské svěcení přijal až o desetiletí později. Jako jáhen žijící daleko od domova jsem k němu velmi vzhlížel. Byl velmi vzdělaný a všude, kam přišel, si ho vážili jako velké osobnosti. Přesto si na svém postavení nijak nezakládal, byl vždy vstřícný, přátelský a pokorný.

Až teď, když se ohlížím zpátky, si uvědomuji, jaký význam pro mě měl v počátcích mého povolání a jak jeho nezištná pomoc ovlivnila můj život. Uvedl mě do duchovní správy, stejně jako mnohé další. Myslím, že kněží i laici, kterým podobně pomohl, se počítají na tisíce. Nedělal to však z povinnosti, ale z lásky k církvi a s pevnou vírou, že se jí v naší zemi jednou opět vrátí svoboda.

Aleš Palán, autor knižního rozhovoru s Petrem Esterkou 

Všichni mu říkali „otče biskupe“, já ho ale raději oslovoval „pane podplukovníku“. Byla to taková naše hra na posouvání hranic. Pokud bych měl říct, co mě na něm nejvíc fascinovalo, tak jeho ochota se měnit. Už žil v USA, zrovna kázal a použil příměr z jaderné energetiky. V tom vstala jedna farnice, přerušila ho, řekla, že je jaderná inženýrka a to, co pan farář povídá, jsou bohužel úplné nesmysly. Petr Esterka polkl naprázdno – a došlo mu, že právě tohle je ono zapojení laiků. Plukovníkem se nestal proto, že v rámci zvýhodňování menšin zaměstnal o své vůli jako asistenta méně schopného člověka, který mu pak nezvládl připravit podklady. I tak si to pochvaloval: nedostal sice v Air Force další frčku, ale podílel se na dobré věci. Na číslech mi dokládal, že k omezení počtu potratů vedou lépe sociální programy demokratů než zákazy republikánů.

Vyšel z hluboce předkoncilního prostředí jižní Moravy, kde byl velebníček někým na „podstavci“, ale emigrace a žitá víra v USA ho proměnily. Křesťanství minulosti posunul k víře pro 21. století. Byl otevřený a přímý. Připomínal jsem si to vždy, když jsem mu psal. Ve své mailové adrese neměl obsažen žádný ze svých titulů a hodností. Stálo tam prostě a jednoduše: Peťa.