Jaké byly tvé začátky ve Velkém Meziříčí?

Místní pan farář Ladislav Černý byl nesmírně ustrašený člověk. Byl současně děkanem, tedy tím, kdo z hlediska církevní organizace zodpovídá za kněze určité oblasti. Do té funkce byli státní správou schváleni v době totality jen kněží loajální s komunistickým režimem. Také na mě donášel a podobně jako pan farář v Zábrdovicích byl i on členem Pacem in terris. Takže mi nezbývalo než většinu pastorace dělat bez jeho vědomí, abych ho netrápil a nevystavil nás oba problémům s StB.

Z tvého vyprávění to vypadá, že takhle se chovala většina starších kněží ve farní službě. Opravdu to tak bylo, nebo to je v tvém případě jen náhoda?

To nebyla většina kněží, ale ti, kteří byli ve větších nebo významnějších farnostech. Ti také měli většinou na pomoc začínajícího kněze jako kaplana. Měli povinnost mu zajistit stravu, proto na těchto farách bývala vždy nějaká hospodyně. A proto se v lecčems ti moji faráři podobali. Pateru Ladislavovi dělala hospodyni jeho sestra. Byla vdova a měla složitou povahu. Oba měli rádi kočky. Když jsem se tam přistěhoval, na faře bylo třináct koček a kocourů! V zimě kočičky vykonávaly všechny své potřeby v kuchyni, takže při příchodu jsem na chodbě necítil, co se vaří, ale převládal tam jiný výrazný puch. Pochopitelně o to víc v samotné kuchyni.

To panu děkanovi nevadilo?

Pan děkan tam zásadně nejedl, chodil do hospody, ale já na to neměl peníze. Vzpomínám si, jak jsem na faře dostal svou první polívku. Říkal jsem si, co to v ní plave? Byly to kočičí chlupy, a tak jsem je nejprve vytahoval na kraj talíře. Ve chvíli, kdy už jsem z nich měl na talíři věnec, jsem to vzdal. Řekl jsem si: Takhle se nenajíš, nesmíš se do toho jídla dívat. Máš hlad, tak jez! Vzpomněl jsem si přitom na kapitulního vikáře, který mě varoval, že je to poslední místo, kde pro mě sehnal souhlas – a pokud tam nevydržím, o státní souhlas přijdu. A tak jsem si přikázal: Musíš vydržet! Není to žádný kriminál, kde lidé nemají co jíst, a ještě je navíc bijí.

Nedalo se jí říct, že bys rád jídlo bez chlupů?

Nechtěl jsem vyvolat žádný konflikt. Než jsem tam nastoupil, kapitulní vikář Ludvík Horký mi ještě řekl: „Nebudeš to tam mít lehký, ale zkus to vydržet.“ Tak jsem se snažil. Jednou, když jsem zase jedl polívku s chlupy, vidím, jak jeden macatý kocour vyskočil na přípravný stůl a něco tam žral. Říkal jsem si: Nevšímej si toho. Nejradši bych ho jednou ranou srazil k zemi, aby si to dobře zapamatoval, ale netroufl jsem si. Do toho přišla děkanova sestra a kocoura jemně odstrčila se slovy: „Ale jdi, ty jeden.“ Ten talíř pak položila přede mě. Dodnes vidím ty francouzské brambory, které měly čtvrtinu vyžranou od kocoura. A tak jsem to začal řešit posty, abych si odpočinul od chlupaté stravy.

To ses postil kvůli kočkám?

Postit jsem se chtěl z duchovních důvodů, ale kočičky mi v tom pomohly. Nejprve jsem se postil ve středu a v pátek, a to tak, že jsem jedl jen chleba a pil vodu. Později jsem ve dny postu jenom pil vodu. K postu časem přibyl ještě jeden důvod. Asi po roce mého působení sestra pana děkana dostala rakovinu a na faře začala vařit paní Musilová. Byla hodná, ale vařila nerada. Proto vždycky navařila na delší dobu. A když jsem řekl, že mi něco chutná, tak jsem to pak jedl několik dní.

A v čem ti to vadilo?

Ona neznala míru. Jednou přinesl Stanislav Kuřátko, jeden farník, který byl myslivec, zajíce střeleného na honu. Paní Musilová se mě ptala, jestli mám zajíce rád. „No jistě, zvlášť na smetaně a s knedlíkem.“ Zajíce jsem jedl týden. Příští neděli Standa donesl dalšího zajíce, a to už se mě paní Musilová neptala. Zajíce na smetaně jsem měl rád, tak co řešit. Jedl jsem ho čtrnáct dní. Rekord ale držely knedlíky se škvarky, ty vydržely tři týdny, což je možná výkon hodný Guinnessovy knihy rekordů.