Starozákonní patriarchové se podle prvních kapitol knihy Genesis dožívali nevídaného věku. Nechejme na biblistech, aby vyložili, co tato neuvěřitelná čísla znamenají, a podívejme se na žalm 90, který už nemluví o bájné době počátků, ale reflektuje běžnou lidskou zkušenost: „Náš věk čítá sedmdesát roků, osmdesát v dobrém případě.“ Jestliže má náš oslavenec letos devadesátiny, není to už jen „v dobrém případě“, jak říká žalm stejného čísla, ale snad můžeme říci, že je to v jistém ohledu věk patriarchy. Životní příběh pana profesora Stanislava Sousedíka by šel vlastně celý popsat žalmy. Místo žalmů ale jako doprovod tohoto malého vyprávění o jednom z nejvýznamnějších českých filosofů použijeme odkazy na jeho knihy. Protože jedním z největších darů, které můžeme filosofovi dát, je číst a promýšlet jeho texty.

Vyprávět na omezeném prostoru životní příběh neznamená říci, co se všechno událo, ale především dávat hlavním událostem nějaký smysl (více Dějiny, dějepis a filosofie dějin, 2019). Život prof. Sousedíka lze popsat jako úsilí připravit se v komunistické nesvobodě na dobu, která umožní potřebnou filosofi ckou obnovu, a on předstoupí jako Verneův Phileas Fogg vracející se z osmdesátidenní cesty kolem světa se slovy: „Zde jsem, pánové.“ Připravoval se bezmála prvních šest desetiletí svého života. Začátky byly velice obtížné. Krátkou dobu se vzdělával na Teologické fakultě UK a poté na VŠE, ale léta padesátá aktivním věřícím křesťanům nepřála. Živil se tedy jako stavební dělník (zde se potkává s Anastázem Opaskem) až do uvolnění v šedesátých letech, kdy mohl na filosofi cké fakultě vystudovat filosofii. Diplomovou práci napsal o nejvýznamnějším španělskočeském filosofovi sedmnáctého století Rodrigu de Arriagovi (více filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, 1997). Scholastika tohoto období se pro něj stala osudovým tématem a lze říci, že o několik desetiletí předběhl zájem světových badatelů o tuto dříve podceňovanou epochu.

To, že svou touhu po filosofii tehdy nevzdal, ukazuje nejen na připravenost stále se učit bez ohledu na situaci, ale i na jeho úsilí připravit se na to, až bude moci být svou filosofií užitečný. Je to zvláštní, uvědomíme-li si, že většina lidí chápe filosofii jako něco navýsost neužitečného. Prof. Sousedík ale filosofii vždy chápal jako základ, na kterém se v životě staví a bez kterého je dílo nestabilní. Filosofi cký deficit podle něj stojí také za současnou krizí společnosti i církve. Proto se už tehdy za hlubokého komunismu snažil co nejlépe připravit na to, až bude možné veřejně vystoupit. A nám, svým žákům, kladl často na srdce právě tento úkol pomoci nápravě věcí vezdejších poctivou filosofi ckou prací (viz O co šlo? Články a studie z let 1965—2011, 2012).

Jeho činnost měla tehdy jednak část neveřejnou (především neoficiální semináře, kde se setkával i s prof. Janem Patočkou, o čemž svědčí i jejich korespondence vydaná v rámci sebraných Patočkových spisů), tak část veřejnou, neboť se mu na začátku sedmdesátých let podařilo získat místo editora Komenského děl na Pedagogickém ústavu ČSAV. Tam našel prostor i pro publikace, které nějakým způsobem (obvykle ve vazbě na myšlenkové pozadí Učitele národů) reflektovaly českou, a pokud možno i scholastickou filosofii (viz René Descartes a české filosofi cké baroko, 1996). Jakkoli jeho srdci byl a je nejblíže Tomáš Akvinský, svou první monografi i věnoval nescholastikovi a netomistovi, nicméně jednomu z našich největších pobělohorských myslitelů (Valerián Magni, 1983). Za několik let se mu podařilo vydat knihu věnovanou nejen scholastice, ale dokonce i značnou měrou té středověké. Nebyla o Tomáši Akvinském, protože se také soustředila na českou realitu Komenského doby, kdy u nás tomismus příliš nekvetl. Dařilo se však scotismu, především díky irským františkánům, kteří byli do Prahy pozváni po Bílé Hoře jako určitá protiváha jezuitské dominanci (více Jan Duns Scotus: doctor subtilis a jeho čeští žáci, 1989).

Když přišel rok 1989, mohl se prof. Sousedík podle svého plánu postavit a říci: „Zde jsem, pánové.“ V roce 1993 se stal profesorem Filosofi cké fakulty a ve věku, kdy si jiní začínají užívat důchod, začal plně rozvíjet to, na co se celý dosavadní život připravoval. Zůstává věrný tématu českého filosofi ckého baroka, ale konečně může psát také o Tomáši Akvinském (Jsoucno a bytí, 1992). Jeho mysl je stále otevřená pro nové podněty a intenzivně se věnuje analytické filosofii (viz Identitní teorie predikace, 2006). Snaha uvádět starší, ale stále platné filosofi cké koncepty do nových souvislostí ho vedla k velké angažovanosti pro to, čemu se dnes říká analytický tomismus nebo analytická scholastika, tedy pro životaschopné inspirativní propojování scholastiky a analytické filosofie. Připomeňme, že byl v roce 2004 iniciátorem vzniku časopisu Studia Neoaristotelica a jeho prvním šéfredaktorem. Časopis má podtitul A Journal of Analytical Scholasticism a dnes je již plně mezinárodní. Tímto směrem pak nenásilně, ale velmi vytrvale směroval i nás, kteří jsme byli (a dosud jsme) jeho žáky. A když už mluvím o prof. Sousedíkovi jako učiteli, pak je třeba říci, že nároky, které kladl, byly značné, ale na druhé straně pro něj studenti byli a jsou partneři a ti, k nimž nejen mluví, ale kterým také naslouchá a nad jejich slovy přemýšlí.

Láska k církvi

Jeho pevné přesvědčení o zásadní roli racionality v životě člověka se vždy pojilo s hlubokou křesťanskou vírou a láskou k církvi. Úsilí pomoci svou filosofi ckou prací obrodě společnosti i církve vycházelo z jeho znalostí historických obrodných událostí, které byly prakticky vždy spojeny s nějakým zásadním intelektuálním impulsem. Proto učil vedle Filosofi cké fakulty i na Katolické teologické fakultě a významná část jeho díla je věnována tématům, která jsou významná přímo nábožensky (Kosmologický důkaz Boží existence v životě a myšlení, 2014). Snaha pomoci životu církve ho však vedla i k dílům na první pohled nesouvisejícím s teologií. Byl jsem svědkem setkání, kdy byl ze strany jednoho z biskupů vznesen požadavek zlepšit výuku hermeneutiky na teologických fakultách tak, aby to prospělo porozumění Bibli a dalším teologickým textům. Výsledkem byla kniha Úvod do rekonstruktivní hermeneutiky (2008). V současnosti se zase intenzivně zabývá tématem filosofi ckých předpokladů křesťanské ortodoxie, takže se můžeme těšit na další knihu.

Jak už bylo řečeno, filosofie je v myšlení prof. Sousedíka velmi užitečnou a praktickou disciplínou, a to nejen tím, že tvoří teoretický základ našeho ostatního myšlení, ale i přímo prakticko-filosofi cky. Byť etika nestála nikdy v popředí jeho zájmu, přesto jí věnoval pozornost (viz Svoboda a lidská práva, 2010). Mohu s radostí svědčit o mnoha studentech, kterým tato kniha posloužila jako solidní úvod do tématu přirozeného zákona.

Prof. Sousedík byl za své dílo mnohokrát oceněn, připomeňme Pamětní medaili Arnošta z Pardubic udělenou KTF UK (2010), Pamětní medaili Jana Patočky udělenou AV ČR (2011) nebo čestný doktorát udělený Jihočeskou univerzitou (2012). Není ale člověkem, který by se spokojil s tím, co má a ví. Naopak, neustále se rozvíjí, klade si otázky a studuje. Intelektuální práce pro něj není pouhým zdrojem obživy, ale stylem života. Koneckonců, v posledně jmenované knize najdeme zdůvodnění toho, že sklon poznávat pravdu je jedním ze základních přirozených lidských sklonů, podobně jako sklon k přátelství s bližními.

Žádná recyklace myšlenek

Když se s kolegy setkáme s prof. Sousedíkem, přátelsky se zajímá nejen o to, jak se nám daří v životě osobním, ale se zájmem diskutujeme i o tématech filosofi ckých. Kdo by čekal u devadesátiletého profesora recyklaci starých myšlenek, velmi by se mýlil. Už v době studií mě zaujalo, jak dobře dokázal uvést do četby Martina Heideggera, který rozhodně nepatřil autorům, z nichž by sám zásadně vycházel. Jeho četbu však pokládal za užitečnou a sezení nad textem Sein und Zeit protkané vzpomínkami na četbu tohoto spisu s prof. Patočkou patří k mým drahým vzpomínkám. V posledních letech to byl zase Hegel, jehož absolutizace dějinnosti je prof. Sousedíkovi vpravdě nestravitelná a pokládá ji za jeden z hlavních důvodů současných krizí. Na rozdíl od těch, kteří odmítají něco, co dobře neznají, věnoval v posledních letech spoustu poctivého úsilí číst a lépe pochopit Hegelovu filosofii, a to včetně seminářů se studenty.

Na závěr se vrátím k žalmu 90, který v závěru praví: „Potěš nás již za všechny dny strastí, za léta, kdy znali jsme jen zlé. Milost Pána, Boha budiž s námi, žehnej hojně práci našich rukou, práci našich rukou dopřej zdar!“ Myslím, že se v tomto bodě na prof. Sousedíkovi žalm naplnil.

Tomáš Machula

O autorovi| Autor je profesor filosofie, působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity