OHLÉDNUTÍ Petrušky Šustrové

Kovaljov pocházel ze Sumské oblasti na Ukrajině, ale dětství a mládí strávil na sídlišti Podlipki u Moskvy. Vystudoval na Moskevské univerzitě biologii a byl autorem mnoha desítek vědeckých prací. Do roku 1974 pracoval ve vědeckém ústavu. Biologii si zvolil proto, že byl kritický k sovětské realitě i ideologii, ale brzy se mělo ukázat, že se mu stejně nepodaří uchýlit se do vědecké ulity a nevšímat si toho, co se děje kolem něj. V jeho biologii vládl v roce 1948, kdy Kovaljov zahajoval studium, kult Trofi ma Lysenka a genetika byla označována za „buržoazní pavědu“. V roce 1956 – to mu bylo 26 let – napsal s některými kolegy dopis děkanovi fakulty biologie, v němž vystoupili proti „lysenkovštině“. Patrně tehdy na sebe upoutal pozornost tajné služby KGB, protože na rozdíl od většiny svých kolegů odmítl odvolat svůj podpis pod dopisem.

K vystoupení na obranu politických vězňů a lidských práv ho přiměly politické procesy. Zapojil se do prostředí sovětských disidentů a od roku 1972 se podílel na vydávání nejdůležitějšího sovětského samizdatového věstníku Kronika aktuálních událostí. Redakce měla pevné zásady: Kronika v žádném případě neměla být propagandistickým listem, byla psaná neutrálním, zdrženlivým tónem, usilovala o maximální přesnost informací, které přinášela. Dnes, v době počítačů a internetu, se přepisování textů na psacím stroji může jevit jako absurdní a spíše marná snaha, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech byla Kronika (samozřejmě vedle zahraničních rozhlasových stanic) jedním z mála vzácných zdrojů informací o tom, co se v zemi skutečně děje.

V roce 1974 se Kovaljov stal členem sovětské sekce Amnesty International, ale již o pět let dříve vstoupil do Iniciativní skupiny na obranu lidských práv v SSSR. Udržoval také kontakty s litevskými disidenty – a dopadlo to tak, že byl 28. prosince 1974 v Moskvě zatčen a převezen do vězení ve Vilniusu. Zhruba po roce byl odsouzen litevským Nejvyšším soudem k sedmi letům vězení a třem letům vyhnanství. Trest si odbyl v permských táborech a ve věznici v Čistopolu, vyhnanství pak prožil v daleké Magadanské oblasti. V roce 1987 se vrátil do Moskvy a v roce 1989 byl zvolen do vedení sdružení Memorial.

To už se v SSSR změnily poměry natolik, že Kovaljov byl zvolen do Nejvyššího sovětu Ruské federace a stal se tam předsedou Výboru pro lidská práva. Podařilo se mu prosadit amnestii pro zbývající politické vězně a podílel se na vzniku zákona o rehabilitaci obětí politických represí.

V 90. letech byl poslancem Státní dumy, ale zároveň se usilovně angažoval v občanských protestech proti válce, kterou tehdy Moskva vedla v Čečensku, a byl hlavním představitelem těchto protestů. Zprostředkovával také vyjednávání ruských orgánů s teroristy, kteří drželi rukojmí v nemocnici v Buďonnovsku. Začátkem roku 1996 na protest proti nekončící válce odstoupil z funkce předsedy prezidentského Výboru lidských práv. Kritický zůstal až do konce – zvolení Vladimira Putina prezidentem označil za „národní hanbu“.

Za svou angažovanost v disentu i za své občanské úsilí po rozpadu SSSR získal řadu mezinárodních ocenění (včetně např. Řádu T. G. Masaryka, kterým ho v roce 2003 vyznamenal Václav Havel), byl dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. Těchto poct si jistě vážil a těšily ho, ale cílem Sergeje Kovaljova nebylo upoutávat pozornost na sebe: šlo mu o zlepšení poměrů v zemi, v níž žil. Lidí tak nezištně oddaných věci svobody a lidských práv, jako byl on, nikdy nebylo mnoho – a měli bychom na ně vzpomínat jako na velké vzory.

O autorovi| Autorka je překladatelka, publicistka a bývalá disidentka