„Společný zážitek táty a dětí, k němuž se lze navíc kdykoliv vracet a vzpomínat, je potvrzením blízkosti, znamením, které je spojuje, utužuje a prohlubuje vztah i vzájemnou důvěru,“ vysvětluje Jan Kučera, jeden z tátů, kteří se angažují ve formaci chlapů a jejich vztahu s dětmi v rámci organizace YMCA.

„Před devíti lety, když mi umírala dcera, jsem si uvědomil, že to jediné, co si s sebou odnesu z tohoto světa, až budu umírat já, budou vztahy. To jak jsem je žil, čemu a komu jsem věnoval čas,“ vzpomíná Jan Kučera a dodává: „Cokoli jsme s Johankou společně prožili, už navždy zůstane naše, naopak to, co z nějakých důvodů zůstalo jen v mých slibech, už s ní nikdy neprožiju. Čas, který věnujeme našim dětem, činí je i nás velmi bohaté.“ Kdyby totiž takové vzpomínky chyběly, nelze je už ničím nahradit. „Když teď na Johanku myslím, tak hlavně na to, co jsme zažili. A nemusí vám dítě hned zemřít. Je bolestné, když váš potomek ,najednou‘ doroste do osmnáctiletého syna, ale nemáte si tak nějak co říci, nač navázat. Nepromokli jste spolu na kůži, nevysekali se na kole, nepřešli jste spolu hory, nespali pod širým nebem a nepřišli domů z výpravy v noci, kde seděla bledá ustaraná maminka se stydnoucí večeří v troubě,“ zdůrazňuje Jan Kučera s tím, že jeden jeho známý s nadsázkou říká, že zážitky nemusí být vždycky jen pozitivní, ale hlavní je, aby byly silné.

Možná to bude znít jako stereotyp, ale s tátou mohou holky i kluci zažít trošku víc (bezpečného) nebezpečí a nejistoty. Třeba i cíleně, protože maminka by spoustu potrhlých nápadů přibrzdila nebo „zarazila“, protože mívá naopak a obvykle na zřeteli spíš zajištěnost a pohodlí. V každém „tátovském“ dobrodružství je však zároveň (kéž by to bylo vždy) jistota, že tatínek dokáže děti ochránit, a někdy dokonce zachránit, když jde do tuhého. Tedy alespoň tak to obvykle vidí děti v jeho milující péči: umí rychle postavit stan, sehnat něco k snědku, poradí si s mokrým spacákem, opraví píchlé kolo, zalepí puchýře, a když je nejhůř a nohy se na túře už jenom pletou, tak vezme svou princeznu do náruče nebo na záda a do cíle ji donese. To se jindy než na výpravě s tátou jen tak nestane. „Jméno táta je výlučné a patří jen jediné lidské osobě na světě. Táta je ten, kdo posílá děti, zvláště dcery, do světa. Pokud se stane, že si dcera s otcem neodžije dobře to, co má, může se přihodit, že si v životě najde partnera „tátu“, a ne opravdového partnera. A to je pak průšvih,“ připomíná Jan Kučera.

Pokud si nevíte rady, co podniknout, můžete se poradit. Na světě je totiž spousta dalších tatínků. (Tipy naleznete také níže.) A když se vám zrovna nechce, jednejte dospěle proti svému pohodlí ve prospěch těch, kdo vám byli svěřeni. „Je to umění. Někdy je taky potřeba se v pravou chvíli vykašlat na to, co chce šéf nebo lidé kolem vás, a vzít děti a zažít s nimi neopakovatelné chvíle, které nemají šanci poznat s nikým jiným,“ povzbuzuje Jan Kučera a dodává: „Společné prožívání je totiž činí nesmírně bohatými a šťastnými . Děti nejsou filozofové, pozorují nás a učí se z našeho jednání, ale jak jde čas, tak poznávají hodnotu toho, co jsme jim předali a jak jsme se jim věnovali.“