3. 8. 2021
|Byl člověkem své doby. Žil v konkrétním čase a prostoru a ve specifických kulturních i sociálních podmínkách. Všechny tyto a další faktory výrazně ovlivnily i způsob modlitby sv. Dominika.
To však nic nemění na tom, že nás jeho formy rozhovoru s Bohem i po osmi stech letech stále inspirují a podněcují k hlubšímu modlitebnímu životu. Propast času a rozdílností je překlenuta jádrem Dominikova poselství.
Svatý Dominik nás vede k opravdové modlitbě, do které se zapojujeme celou svou bytostí. Bez jakékoliv rozpolcenosti se máme modlit celým tělem i celou duší. Nepředstavuje nám modlitbu ve strnulé poloze, kdy by se ke slovu dostával výhradně intelekt, zatímco výraznější pohyby by byly pokládány za překážku pro naše soustředění. Jen těžko by se dala obhájit představa, že by nehybnost byla duchovnější než pohyb. Naše lidství se totiž stalo skrze Krista nástrojem spasení, a to včetně své tělesnosti a pohybu.
Dominikovi spolubratři opakovaně dosvědčovali, že při modlitbě byl po většinu času fyzicky aktivní a postoje jeho těla v sobě odrážely obsah jeho modlitby a stav jeho duše. Formy Dominikovy modlitby byly již od 13. století děleny do devíti způsobů, které jsou však vzájemně provázané. Klaněl se, vrhal se tváří k zemi a zase se z ní zvedal, bičoval se, často poklekal, vzpřímeně stál a jeho ruce při tom zaujímaly různá gesta, vzpínal se k nebi či usebraně rozjímal vsedě nad knihou. K tomu prochodil celé noci po kostele či měsíce putoval krajinou i městy a kázal, tleskal rukama, mluvil, vykřikoval, byl v dialogu s Bohem a s lidmi. Skutečně temperamentní Španěl „v jednom kole“. Už se nejen modlil svým tělem, ale jeho tělo se stalo modlitbou – ta pro něj byla něčím zcela přirozeným a sjednocujícím.
Různé způsoby modlitby sv. Dominika se vyznačují řadou společných rysů. V úklonách a ve vrhání se na podlahu je možné vidět odevzdanost samotnému Kristu a také pokoru a vědomí vlastní nehodnosti a slabosti. Jasně tím deklaroval, že se v žádném případě nespoléhal na svou bezúhonnost, že se nepovažoval za svatého či lepšího, než jsou druzí lidé kolem něj. Místo pýchy vidíme pokoru, ale i naději v Boží slitování. Výrazným prvkem v Dominikově modlitbě je také silný vztah k utrpení Páně, který byl typický pro dobu, ve které žil. Například bičování, které je dnes jen těžko pochopitelné, mělo v kontextu dobové zbožnosti své pevné místo. Odráželo v sobě realismus víry ve spojení s Kristem v jeho utrpení.
V úctě a s vděčností za Kristovu oběť uctíval také kříž, před nímž hodiny stál a poklekal. Naopak velmi originální byl postoj, kdy se Dominik vzpínal k Pánu jako šíp vystřelený z luku, jako by byl k Pánu vymršťován Duchem Svatým. Důležité místo u něj zaujímala tradiční mnišská modlitba lectio divina, kdy postupoval od četby Písma k modlitbě, rozjímání a ke kontemplaci. Bylo pro něj typické, že se četbě opravdově věnoval, stejně jako se věnoval lidem, kteří se na něj obraceli.
K Dominikově modlitbě však nepatří pouze jeho vnitřní jednota, ale především jednota s Bohem a také s druhými. Při modlitbě se totiž „netočil kolem sebe“, ale modlil se za lidi, jimž se během dne aktivně věnoval. Z toho je vidět, že modlitbu nelze oddělovat od služby lidem a od společného života s nimi. Naopak, modlitba by se měla stát nedílnou součástí naší činnosti. A jaký by měl být cíl naší činnosti? Štěstí, bohatství, úspěch nebo osobní dokonalost? Svatý Dominik na tuto otázku odpovídá dvěma slovy: spása duší.