Když jste se rozhodoval pro vstup do dominikánského řádu, měl jste už nějakou konkrétnější představu o osobnosti vašeho zakladatele?

Svatý Dominik byl pro mne první světec, o kterém si troufám tvrdit, že jsem se s ním setkal. To neznamená, že jsem měl nějaké jeho vidění nebo soukromé zjevení, ale že jsem ho vnímal jako živého světce, který ke mně promlouvá svým životem, povahou a zaměřením.

Co vás tehdy na jeho osobnosti nejvíce přitahovalo?

Asi především radostnost spojená s plněním jeho poslání. Když si člověk z dochovaných svědectví dává dohromady různé rysy Dominikovy povahy, jeho způsob života a to, co dělal, napadne vás, že takto může člověka utkat jedině Bůh. Konkrétně řečeno: jak je možné moc nejíst, skoro nespat, chodit denně často padesát kilometrů, mluvit pouze s Bohem anebo o Bohu, a přitom být tím, koho mají všichni rádi – a ještě se starat o všechno možné, naslouchat druhým a vést s nimi často dlouhý dialog, mít pro ně soucitné srdce. A důležité je k tomu dodat: nebýt přitom nějakým osamělým rebelem nebo romantikem, ale člověkem vzdělaným se smyslem pro autority a řád. Nebýt tedy někým, kdo by prosazoval své dílo, ale kdo se dává do služby díla vyššího a společného.

Když jste se později více seznamoval s jeho charismatem a prostředím řádu, musel jste některé ze svých původních představ hodně korigovat?

Korigovat nebylo třeba představu o Dominikovi a jeho charismatu, ale o způsobu, kterým já a bratři Řádu kazatelů máme jít za ním. Zcela jednoduše: následování sv. Dominika nespočívá v první řadě v tom nejezení, nespaní, nemluvení a heroickém úsměvu, ale v tom, že se dáte do služby téhož díla a necháte se proměňovat Boží milostí, a přitom jste k sobě a k druhým když ne příliš přísní, tak alespoň pravdiví.

Dominikův „návrat k pramenům“, tzn. život podle způsobu apoštolů, v duchu evangelijní chudoby, navíc ještě v prostředí již etablovaných forem zasvěceného života (mnišských řádů), tehdy zřejmě nebyl každému po chuti...

Na to by nám lépe odpověděli historici. Mnišské řády, především cisterciáci, sami zjišťovali, že jejich způsob života neodpovídá na misijní potřeby tehdejší doby. Vedle již etablovaných forem zde byly řády, které se na začátku 13. století právě vytvářely – a tím byl řeholní život spojený s putujícím kázáním, studiem a dialogem se všemi. Naráželo to asi všude možně, a ne každý tomu věřil. Zde je zároveň nesmírně důležité, že Dominik ten vhodný způsob života po všech stránkách vytrvale a otevřeně hledal spolu se svými bratry a církevními autoritami, a přitom neslevoval z evangelijních ideálů. A jeho první nástupci dělali totéž. Naráželo to, ale prosadilo se!

Podobným způsobem života se tehdy, jak známo, vyznačovala především hnutí pokládaná za heretická. Jaká existují svědectví o Dominikově vztahu k těmto lidem?

Asi nejvýstižnější je tzv. zázrak s ohněm, kdy Dominik a jeho protivníci v dialogu sepsali své argumenty a hodili je do ohně. Zatímco Dominikův svitek opakovaně vyletěl z ohně, protistraně argumenty shořely. Jiné svědectví vypráví, jak Dominik celou noc diskutoval s hostinským. Zkrátka on do toho šel, nebál se hledat pravdu, nebyl pouze přikyvujícím posluchačem. Nakonec právě apoštolské ambice různých heretických směrů (souhrnně nazývaných jako kataři) utvrdili Dominika v jeho putujícím způsobu kázání.

V představách mnoha lidí je sv. Dominik a jeho řád spojován hlavně s inkvizicí. Jak jste se s tímto „prekérním“ tématem vyrovnával?

U samotného Dominika jsem nikdy tento problém nevnímal. Jednak proto, že inkvizice vznikla až po jeho smrti, a jednak proto, že z výše řečeného je jasné, že mu šlo v první řadě o hlásání evangelia, a nikoliv o politickou moc nebo nějakou institucionální korekci druhých. Zároveň je však třeba chápat dobu vzniku inkvizice v úzké souvislosti s dlouhodobým působením řádu: dominikáni se svou znalostí heretických proudů a studovaností na inkvizitory zkrátka hodili. Byli to synové své doby a inkvizice do dějin zemí, kde působili, zkrátka patří. V rámci základního studia jsme měli jedno kolokvium o inkvizici a v roce 2011 vyšlo i číslo naší revue Salve k tomuto tématu. Já sám se snažím dívat na historii pravdivě a přijímat katolickou církev i dominikánský řád takový, jaký byl a je s jeho silnými i slabými stránkami.

Na druhou stranu se lze někdy setkat s názorem, že dominikáni jsou jen jakousi „intelektuální sektou“, která pomocí vybroušených argumentů brání učení církve hlava nehlava. Byl snad toto důvod, proč Dominik již záhy posílal bratry, aby se vzdělávali na univerzitách?

Když se vrátíme k samotnému Dominikovi, vidíme v něm muže evangelia, který klade stejný důraz na studium jako na soucit s trpícími, a ještě více na modlitbu – tedy žádný suchý intelektuál. Když posílá bratry na univerzity, chce, aby byli přítomni v jádru dění, aby společně s ostatními hledali pravdu a byli mezi lidmi. Dominikáni jsou jak obhájci pravd víry, tak obhájci rozumu. Takže bránit učení církve? Ano, ale ne hlava nehlava, ale s hlavou a srdcem na správném místě.

Papež František v listu adresovaném magistrovi řádu u příležitosti 800. výročí od smrti sv. Dominika píše, že jeho osobnost může inspirovat všechny pokřtěné, aby se „se světlem evangelia a milosrdnou Kristovou láskou snažili proniknout na všechny ‚periferie‘ našeho světa“. Jak tuto výzvu konkrétně chápete pro naše prostředí?

Každý rok při týdenních misiích, které konáme většinou v menších městech (vloni Stráž pod Ralskem, letos Čelákovice), často vnímáme, že lidé, kteří v nich žijí, jsou více vděčni za každou přednášku, koncert, besedu, rozhovor než lidé ve větších městech, které je určitě obtížnější nasytit. Vzorem péče o chudé, potřebné, nemocné a všechny rodiny je pro nás sv. Zdislava, duchovní dcera sv. Dominika. Ta nakonec ukazuje, že na různé periferie dokážou ženy vykročit lépe než muži, laici lépe než řeholníci. A to platí možná i dnes, kdy jsou v dominikánské rodině aktivní řeholní sestry, laici a členky institutu blažené Zdislavy.

Nelze se závěrem nezeptat, nakolik váš společný život a vaše aktivity ovlivnila současná koronavirová pandemie? Otevřely se vám během těch měsíců nějaké nové možnosti působení?

Covidová doba dala vzniknout mnoha novým periferiím. Nám se podařilo rozšířit naše působení v on-line prostoru. Debaty a večery pražského centra Dominikánská 8 měly i v on-line prostoru velmi dobrou sledovanost a viděli je i lidé ze zahraničí. Výuka on-line je téma samo o sobě. Já si však osobně vážím především toho, co se podařilo udržet i navzdory covidu: otevřené kostely, bohoslužby, zpovídání, přípravy lidí na svátosti. A možná že i jinak předat něco těm, kteří Boha teprve hledají.