Prorok Eliáš putoval celý den pouští. Nechtělo se mu žít, vzdal svůj zápas s králem Achabem a nenávistnou Jezábel, měl pocit, že s takovými protivníky nemá šanci, že nemůže vyhrát. V těžké depresi si uprostřed pouště lehl pod jakýsi keř, který biblisté překládají malebným slovem „kručinka“, a očekával smrt hladem, vedrem a vyčerpáním.

Avšak Hospodin to tak nenechá a posílá svého anděla, který uondaného Eliáše třikrát probouzí k jídlu – ale co je to za jídlo? Vězeňská strava: chléb a voda! A v síle takového pokrmu prý šel dalších čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu, praví se v První knize Královské. Divný chléb a divná voda – a právě o takovém chlebě mluví Ježíš ve své eucharistické řeči v šesté kapitole Janova evangelia.

Každodenní cesta do pekařství

V naší brněnské komunitě jsem takový každodenní zásobovač, Eliášův „anděl“, co ráno vstává trochu dřív a chodí do pekařství k okýnku, aby přinesl čerstvý chléb. Když koupím chleba „šumický“, tři pletýnky a deset rohlíků, vyjde nám to zhruba na dva dny, pakliže nejsou všichni spolubratři v domě. Koupím-li chléb domácí výroby u Williama Thomase u okýnka na Mozolkách, zmizne jakékoli množství během dopoledne. Když nakoupím levnější chleba v Bille a k tomu třeba nařezanou bílou bagetu, vydrží nám to i tři dny, protože nejsou tak chutné. Občas taky chybí bezlepkový chléb pro bratry s dietou, na ten skoro vždycky zapomenu. Moc jsem spolubratry rozmazlil, jednodušší je kupovat ten nejlevnější chleba – jednak tolik nestojí a taky vydrží déle.

Ježíš ve své řeči mluví o sobě jako o chlebu: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Jak tomu měli učedníci a učednice rozumět? Celí zmatení se drží toho, co vidí, a chtějí jít koupit ten běžný chleba. Jejich zrak se netoulá jako ten Ježíšův kamsi za obzor. Oni vidí „jen“ Josefova syna, znají přece jeho otce a matku. V jiných evangeliích se mluví dokonce o tom, že znali Ježíšovy bratry Jakuba, Josefa, Judu a Šimona a taky nějaké ty sestry (Mk 6,3). Co jim ten nazaretský balík Jošua bude vykládat o svém království, o svém chlebě, dokonce o tom, že on sám je chlebem, a že nebudou-li jej jíst a pít, nevejdou do jeho království! Důvěrná znalost jejich spolurodáka Ježíše, jeho rodinného zázemí byla prvním učedníkům a žákům překážkou k tomu, aby slyšeli význam jeho slov. Prostě je neskousli.

Poslechneme si tě příště

V eucharistické řeči jim Ježíš podal příliš tvrdý chleba, který jim už na první pohled a poslech nechutnal. Byl to divný chléb, který si nedovedli ani ve snu představit – přesahoval svět jejich zkušenosti a každodennosti. Chléb života, obětovaný za život světa. Ježíš sám. To už bylo moc. Poslechneme si tě příště, říkali si a postupně se vytráceli z jeho blízkosti.

Zůstalo jich tehdy jen dvanáct, kteří si vsadili na to, že Ježíš není blázen, že nemůže fixlovat, i když to, co říká, zní hodně podivně. Na opravdové porozumění jeho slovům si museli počkat až do Poslední večeře. Do té doby jim zbylo jen Petrovo zvolání: „Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68).

Působí tu on sám 

Kristus je tu přítomen i nyní. Ten, který kdysi posluhoval u onoho stolu, posluhuje i u tohoto. Neboť není to člověk, který působí, že z obětních darů se stává Kristovo tělo a krev, nýbrž je to on sám, pro nás ukřižovaný Kristus. Stojí tu kněz, jenž nahrazuje jeho vnější podobu a pronáší slova kdysi pronesená, ale síla a milost přichází od Boha. 

Svatý Jan Zlatoústý

O autorovi| Autor je šéfredaktorem Salesiánského magazínu