Vezměme takový pravicový totalismus. Ten si obyčejně potrpí na reprezentaci, hlásává úctu národní minulosti, a proto se mu jako štafáž dobře hodí nějaká ta církevní paráda. Ale je to skutečně čím dál tím více jenom paráda, draho zaplacená paráda. V totalismu je totiž první zásadou neomylnost vůdců, slepá poslušnost, chválení všeho, co je napadne, co oni dělají.

Jen tak dlouho mohou zástupci církve spolupracovat s totalitním režimem, pokud tyto vlastnosti mají, pokud mlčí, poslouchají, chválí. Za to dostávají hmotné příspěvky a dovolení vnějškově spolupůsobit. Ale jen vnějškově. Čím více však pozbudou svého charakteru soli a kvasu, čím více pozbudou své vnitřní nezávislosti, tím více vystupuje jejich vnitřní vyprázdněnost, tím více je na nich patrno, že pozbyli jakéhokoliv vnitřního oprávnění své existence, tím více se stávají zbyteční, protože úkol mythu tak jako tak obstarává více a více stát sám, jeho představitelé a jeho symboly.

Křesťanský Bůh je úplně zbytečný vedle totalitního státu. Bázliví přisluhovači takového režimu musí stále víc a víc kompromitovat vše to, co zastupují. Jako sami většinou přikrčeně lpějí na drobtech nějaké té diktátorské přízně, tak reprezentují i své náboženství jako cosi bezmocného, jako neživotnou, služebnou tradici, přechodně trpěnou, určenou však k odumření. Kdokoliv sledoval vývoj v diktátorských režimech, ve všech pravicových diktátorských režimech, jichž jsme byli současníky, nemůže popříti pravdivost tohoto obrazu. A nad to se všechny zločiny, které takový režim spáchá, přičtou na účet přisluhujícího náboženství, protože každý v něm vidí funkci kárajícího svědomí, a kde tento kárající hlas mlčí, vysuzuje se na schvalování nebo prostě na trestuhodnou zbabělost, která tak jako tak náboženství kompromituje a osvědčuje jeho zbytečnost.

V pokrokové republice, je-li tam aspoň trochu svobody, se dá docela jinak pracovat. Tam záleží skutečně na vnitřní hodnotě hlasatelů náboženství. Příval nevěrectví a nemravnosti, který v takovém režimu obyčejně chrlí tzv. svobodný tisk, je sice bolestný, protože cítíváte svou slabost tomu všemu čelit, a vidíte tedy, kolik slabých duší je tím otravováno, přesto však vás osobní pravda nabádá k vypětí všech sil, k reagování, prostě k boji, jímž právě rostou vaše síly.

V totalitním režimu není dovoleno ani nejmenší slůvko kritiky. Nejenom nejvyšší vůdce, i všichni podřízení si dělají nárok na neomylnost; cokoliv se ve státě děje, se musí stále prohlašovat za nejlepší. Tam, kde je trochu demokracie, tedy v tzv. pokrokové republice, můžete kritizovat přece jenom vždycky, můžete kritizovat i ty nejvyšší, a třebaže to ani tam není pohodlné, přece to tam znamená takřka základní životní podmínku režimu. Film o aféře Dreyfusově, který právě v těchto dnech v Praze běží, připomíná jedno z hlavních vítězství tohoto demokratického slova. Totéž demokratické slovo třeba obrátit proti řádění nevěrecké lhostejnosti, jež bývá v takových pokrokových republikách módou, je třeba ukázat, jak je stupidní, jak je omezená, jak je krátkozraká…

Článek byl publikován pod názvem „Pokroková republika anebo autoritativní stát?“ v časopise Katolík v září 1947; redakčně upraveno.