Snad bude tázající souhlasit, že při mši nejde pouze o fyzickou přítomnost nebo společenskou záležitost, ale o soustředěný prožitek uvědomělého vztahu k Ježíši Kristu, který by se hluboce zapsal do naší duše a provázel nás i nadále. Máme tedy být soustředěnými účastníky, kteří obřadu dobře rozumí, touží se poučit Božím slovem a případně se posílit tělem Páně. Ideálem je růst k dokonalejší jednotě s Bohem natolik, aby Bůh byl, jak říká koncil, všechno ve všem. Jde tedy o vědomou, ničím nerušenou vnitřní spoluúčast tajemného děje, pro nás zásadně důležitého. Je dobré si pokorně přiznat, že z tohoto hlediska nás čeká dlouhá cesta naplněná snahou o pověstné „zajetí na hlubinu“ a s tím spojené vyloučení rozptylujících, vnitřních i vnějších, podnětů. Vždyť v mešní oběti je doslova shrnuto celé tajemství křesťanství.

Náš stálý úkol spočívá v tom, že se učíme chápat, co konáme, když s bratřími a sestrami slavíme mešní oběť a při ní přijímáme svátost. Neplníme pouze požadavek účasti na bohoslužbě, jde o prožívání tajemné, absolutní Boží blízkosti, která nám odpouští všední hříchy a upevňuje svazek jednoty a lásky. Proto bychom měli také prosit o milost, abychom ve víře pochopili, co slavíme, a stále se v tom utvrzovali. Tím také získáme sílu k tomu, abychom díky této milosti zakoušeli Boží přítomnost i ve všedních dnech, kdy jsme vystaveni nejrůznějším vlivům, problémům a náporům zprava i zleva, někdy i tam, kde bychom to nejméně čekali. Proto potřebujeme sílu, kterou nám chce propůjčit náš Pán.

A teď si sami zodpovězme otázku, zda by nám k plně soustředěnému prožitku svátostného dění a jeho darů pomohla přítomnost sebehodnějšího zvířecího miláčka. A dále se ptejme, zda by on sám neupoutal, třeba na chvilku, pozornost okolí a odvedl třeba jen jednoho přítomného věřícího od pozorného prožívání svátostného děje.