Když papež Jan Pavel II. v roce 1985 vyhlásil Světové dny mládeže, blížilo se už nové tisíciletí a prožívali jsme něco, co lze zpětně popsat jako dlouhá vigilie pádu Berlínské zdi (9. listopadu 1989). To vše ohlašovalo dobu motivovanou nadějí.

Časy se změnily. Je doba pohotovosti, která nezná hranice. A právě tato změna doby činí papežovu iniciativu obzvláště aktuální a významnou. Tím, že František nasvítil situaci prarodičů a starších lidí, opět dokázal zamířit až na dřeň lidské nouze. A dělá to svým typickým způsobem: ohlašuje nejznepokojivější důsledky pro člověka tak, že se dotýká hlubokých a těžko zhojitelných ran, aby statistiky aktuální tragédie byly ještě nesnesitelnější. Zároveň však ukazuje, že žádná překážka, ani ta nejdramatičtější, nemůže zablokovat cestu naději.

Viděno v tomto světle, představuje nový Světový den více než jen další iniciativu. Jde o silnou pastorační reakci, která vychází ze srdce encykliky Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry). Je jistě v pořádku, že se radujeme z prodloužení délky života a světový den tuto realitu bere na vědomí. Je příležitostí nejen k oslavě daru života, ale i k oslavě toho zcela nového daru, totiž dlouhého života. Každému je jasné, že tyto roky navíc otevřely nové scénáře na mnoha frontách. Ale také mnoho úzkostí, které je doprovázejí. Dlouhý život, který není plným životem (což je smutná podívaná běžných dnů), byl totiž v pandemii základem onoho krutého konce, který papež hořce okomentoval slovy: „Neměli takto zemřít.“ Takto mluvil o úmrtí na covid v domovech důchodců, o lidech zranitelných nejen pro jejich věk, ale také kvůli podmínkám, v nichž se nacházeli. A samozřejmě starší lidé se ještě víc než ostatní nemohli zachránit sami.

Stáří jako dar doby

Už tím, jak papež František hovoří o „skartační kultuře“, o „kultuře odpadu“, je jeho pontifikát velkou otevřenou knihou o tom, jak plýtvání zužuje a vysušuje celé části životního prostoru. Encyklika Fratelli tutti je tak více než jiné dokumentem o současnosti, mimořádným shrnutím jejího stavu.

Právě zde, na stránkách a v srdci této encykliky, najdeme jádro nového světového dne, který oslavuje okamžik setkání a dialogu mezi generacemi. Pomocí výrazů „sny“ a „proroctví“ (jako v příběhu proroka Joela) papež pojmenoval stáří coby dar a důrazně varuje společnost, aby neplýtvala zdroji, které představují starší lidé. Nemůže si to dovolit, vždyť právě oni jsou schopni zabránit úpadku. Toho, co mohou dát společnosti, je nekonečně více, než od ní mohou dostat. Nejnovější variantou tohoto „plýtvání“ je proto pohled na staré lidi jako na ty, kteří „již neslouží“.

Společnost v úpadku, která se málo stará o rodiny a obecně o své lidské dědictví, nakonec vytváří stále více ponižující podmínky i pro ty, kdo jsou bez rodiny. Vytváří řadu bělovlasých sociálních sirotků, jejichž konečná cesta je plná pastí vyloučení a mar ginalizace. Život v ní pak zajišťuje servisní agentura, která plní služby podle stále přísnějších parametrů a za stále vyšší cenu s tím, jak se život prodlužuje.

Nikdo se nezachrání sám, ani mladí lidé. A tak, i když se zdá, že pandemie od sebe staré a mladé lidi vzdaluje, světový den je nástrojem, který může dialog mezi generacemi obnovit. Není to jen nějaký doplněk a ani skutek lásky. Pro církev je to plnohodnotná pastorační výzva. I senioři jsou v proměňujícím se světě, a tím více pod zkouškou pandemie, novým světem.

O autorovi| ANGELO SCELZO, Autor působil v papežském tiskovém středisku a je komentátorem italského deníku Avvenire, který svolil s převzetím textu. 

Přeložila Kateřina Koubová.