Jsem babičkou tří holčiček a jednoho chlapečka. Jsou jako stupínky – od tří do osmi let. Mám radost z každého setkání s těmito mými „milými sluníčky“ a snažím se, abychom si společné chvíle co nejkrásněji užili. Při narození první vnučky mě napadlo, že by bylo pěkné uchovat si hezké chvilky, kterých přibývalo. Vznikl tak rodinný „Vnoučátkovníček“ – zápisník, který zachytil jedinečné oka mžiky, které spolu prožíváme, čemu se smějeme, co nás dojímá a chytí za srdce. Některé zážitky jsou naším cenným rodinným pokladem, ale jsou i takové, o které se mohu podělit.

Dědo, mně nepřijdeš starej!

Děda ležel v obýváku na zemi a se zavřenýma očima lehce podřimoval. Nad ním stály vnučky Anežka a Zuzanka a ‚rokovaly‘, co dědovi je, že se nehýbe. Po důkladném zkoumání a pozorování přišla diagnóza: „Asi se mu zastavily krvinky!“ ? Na otázku: „Holky, kam jedete s rodiči na Silvestra?“ zazněla nadšená odpověď: „My jedeme na safari, babi!“ Podivila jsem se, co budou v té zimě dělat na safari? Vzápětí přišlo vysvětlení: ve skutečnosti jeli na faru. Z fary se v dětské hlavičce zrodilo safari.

Malá Sárinka byla na prázdninách u nás v Brně. Když jí děda odpověděl, že neví, jestli s námi půjde do lesa na výlet, protože „už je starý a má taky starý nohy“, prohlédla si ho pětiletá rozumbrada od hlavy k patě, a pak mu odpověděla: „Dědo, mně ale nepřijdeš nějakej starej, ani ty tvý nohy mi nepřijdou nějak starý.“ ? „Dědo, co to tam máš?“ ptala se zvědavě šestiletá Zuzanka dědy, který právě u stolu zaujatě luštil křížovku, neviděl a neslyšel. „On tě nevnímá, on se teď soustředí,“ vysvětlovala jí moudře o rok a půl starší sestřička Anežka. „Tatínek se taky soustředí a nevnímá, Anežko?“ ptala jsem se s úsměvem vnučky. Její odpověď mě rozesmála. Hluboce se totiž zamyslela a pak rozvážně pronesla: „No, von občas něco zachytí.“ ? Vnučky u nás byly v létě na prázdninách. Hrály si na zahradě, a když viděly, že umývám sklepní okna, chtěly se také zapojit. Dostaly tedy do rukou pracovní náčiní a s chutí se pustily do díla. Čistily okna a po chvíli od nich zaznělo: „Babičko, my ti sloužíme, že?“ Tím mě velmi pobavily a přiměly k odpovědi: „Ne, ne, sluníčka moje, vy mi přece pomáháte.“ ? „Ten růženec je takovej nešika,“ konstatuje Zuzanka, když jí vypadl z ruky růženec, se kterým si právě hrála.

Děda stavěl na stole farmu se zvířátky a zeleninou z tvrdého papíru. Sárinka ho fascinovaně pozorovala a najednou nadšeně zvolala: „Dědo, ty jsi génius!“ Děda na to: „Já vím, Sárinko, ale kolik lidí na to ještě nepřišlo…“ ? „Babi, přečti nám Vnoučátkovníček,“ žádala mě vnučka hned po příchodu k nám. „Ale ty už si ho přece můžeš přečíst sama, Anežko, ty umíš číst.“ – „To právě nemůžu, babi, protože ty neumíš psát,“ odpověděla mi moje milá vnučka, která po mně nemohla napsaný text přečíst.

Příběhy radosti a vděčnosti

Takových příběhů je samozřejmě víc – některé jsou veselé, jiné dojemné, další k zamyšlení. V každém případě mě už starší vnučky pobízí: „Babičko, napiš to do Vnoučátkovníčku.“ Společné chvilky si pak připomínáme. A tak doufám, že nezůstane jen u jednoho deníku, ale budou následovat další, a že se nad nimi po letech společně dobře pobavíme i dojmeme. A hlavně budeme cítit lásku, radost a vděčnost za všechno, co jsme společně prožili.

JITKA CRHOVÁ, babička