Zdena a Jan Nečasovi,sedm vnoučat 

Aby věděli, že u babičky a dědečka mají vždy dveře otevřené a že pro ně máme čas. Abychom je naučili žasnout a slyšet trávu růst, obdivovat svět a zamilovat si dobro. Aby v maličkostech všednosti viděli, že je stále s nimi Někdo, kdo je má rád. Nechceme je to učit, ale aby na nás přirozeně viděli, že Bůh je náš parťák a je součástí našeho života.

Helena a Pavel Kohoutkovi, třináct vnoučat 

Za nejdůležitější považujeme, aby milovali Pána Boha a lidi kolem sebe a hledali Boží vůli. Aby se nebáli uskutečňovat své sny, aby rádi pracovali, milovali svou vlast a ctili své moravské kořeny. Aby je překážky neodradily od konání dobra, protože to vždy přináší nesnáze. Aby je uměli překonávat s humorem, a hlavně se vždy spoléhali na Boží pomoc. Rádi bychom jim předali víru, ale tu jim my dát nemůžeme – proto se každý den modlíme za dar víry pro ně všechny a často jim žehnáme. Víra je velký Boží dar a náš největší poklad. Kéž jsou to svobodné, radostné Boží děti, mají se navzájem rády a umějí odpouštět.

Jaroslava a Jiří Kalábovi,šest vnoučat 

Svým vnukům bychom chtěli předat do života především lásku ke své rodině a hrdost na ni. Smysl pro humor a patriotismus. Pokoru a obdiv k přírodě. Údiv nad dokonalostí Toho, kdo vše vymyslel a stvořil.

Pavla a Karel Ženíškovi,čtyři vnoučata a jedno v nebi 

Stejně jako rodiče, ani my nemůžeme vnoučatům „předat“ víru, protože je to Boží dar a osobní rozhodnutí pro živý vztah s Kristem. Můžeme ale nabídnout svědectví vlastního života v úctě ke každému, s kým přicházíme do kontaktu, a ve spoléhání se i v náročných životních situacích na Toho, kterému v radostné naději důvěřujeme. To může rozhodování dospívajících podpořit. A také je v modlitbě předkládáme Pánu.

Jana a Karel Praisovi, devět vnoučat 

Chceme se podílet na tom, aby z našich vnoučat vyrostli sebevědomí, radostní a přející lidé. Snažíme se v každém hledat jeho jedinečnost a výjimečnost. Do života, jak doufáme, vstoupí s vědomím, že jsou milovaní svými blízkými i Bohem. Ve složitějších situacích často od dědečka slyší: „S Boží pomocí.“ Tuto důvěru vidí v praktickém životě, takže vědí, že dědeček (samozřejmě i babička) se spoléhá na někoho nad ním. Předáváme jim naše přesvědčení, že rodina je velmi důležitá, a také to, že se mají radovat z úspěchu druhých a že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.