Klub se odvíjí od poznámky z úvodních stran: „Rodičovství ještě nikdy nebylo tak jednoduché jako dnes. K výchově dětí máme všechno, co potřebujeme. Hmotné i nehmotné.“ Proč se nám zdá být rodičovství a výchova snad nejtěžší věcí na světě?

Generace „Husákových dětí“ vyrostla a má vlastní děti. Jsou to počtem velmi silné ročníky, ale co do rodičovského know-how dost zmatené. Zažily si dětství v komunismu s tehdejší módou direktivní výchovy. Mládí trávily v divokých devadesátých letech a rodiny si zakládaly v časech liberalismu a s ním spojených nových trendů – tlaku na výkon, materialismu a hodnotového zmatku. To jsou rodiče z mé generace. Ale generace rodičů z řad mileniálů na tom není o nic lépe. Dokonce bych řekla, že ačkoli vyrostli v relativním komfortu, jsou v mnohém ještě zmatenější a nejistější. To proto, že už neexistují všeobecné společenské návody, jak věci dělat. Výchovných teorií je mnoho a jsou rozporuplné. To rodiče staví před stovky malých denních rozhodnutí, která jsou jen na nich. A zároveň vzniká tlak, že pokud se rozhodnou špatně, své dítě dlouhodobě poškodí. Z toho pramení rodičovská nejistota, někdy až úzkost.

Jaké jsou nerozbitné děti?

Děti, které teď vyrůstají, se nazývají také generací sněhových vloček. Jsou křehké, přecitlivělé, nemají výdrž. Nerozbitné děti jsou jejich opakem. Myslím si, že právě děti, které budou mít v sobě jistou odolnost, schopnost překonat námahu a sebe samé pod kontrolou, dokážou nároky života zvládat mnohem lépe.

V knize zmiňujete, co děti potřebují: vztahy, hranice, pohyb, hudbu, čtení knih. Jak pomocí vztahů, hranic nebo hudby získávají nerozbitnost?

Potřeba pevné vztahové vazby je nejhlubší dětská potřeba. Jen ty, které ji mají naplněnou, se cítí ukotvené a bezpečné. To je základní předpoklad k tomu, že se nesesypou pod nároky moderní doby. Nicméně bezbřehý vztah, který se donekonečna přizpůsobuje dítěti, je druhý, škodlivý extrém. Vztah musí být vyvážený pevnými hranicemi. Je to důležité pro pocit bezpečí, ale zároveň si dítě díky hranicím přímo nacvičuje vlastní „nerozbitnost“ – schopnost přizpůsobit se, překonat frustraci, zapřít se a smířit s tím, že v životě většinou není možné mít splněné všechny touhy a rozmary. A třeba hra na hudební nástroj pomáhá přesně témuž. Je to mravenčí denní práce pro dlouhodobý cíl, který stojí za to. Hudba je krásná, obohacuje a rozšiřuje duši. Nerozbitné děti hudbu potřebují.

Nechci prozrazovat, ale v závěru své knihy končíte tím nejvzácnějším, co mohou rodiče svým dětem dát – a to je čas.

Největší dar je vlastní pozornost. A o tu rodičovskou je velký boj. Vyžadují ji zaměstnavatelé, domácnost a milion věcí, které je třeba zařídit. To všechno je samozřejmě potřeba, ale v tomto kolotoči se často zapomíná na to, že čas si zaslouží i děti. Ty především. Jde o poctivé denní hledání rovnováhy mezi prací a rodinou. Aby to dobře fungovalo, je potřeba si v hlavě přepnout některé programy. Nevadí, že nejedeme k moři, když má například máma poloviční úvazek. Sice méně vydělá, ale více se věnuje rodině.

Dokážou dnes rodiče vůbec vychovávat své děti?

Říkat, že vychovávat nedokážou, je příliš silné. Některé stránky výchovy zkrátka zvládají lépe a jiné hůře – přesně jako v každé rodičovské generaci. Pouze se mění, které stránky to jsou. Mně se zdá, že dnes se například dobře zvládá vztahová stránka, ale horší je to s vytyčením hranic.

Mají to katoličtí rodiče v něčem jednodušší než ti, kdo víru nemají?

Dnes mají katoličtí rodiče obrovské množství výhod. Znají své směřování, jsou ukotveni v objektivní pravdě, mají návod na život a vědí, proč dává smysl. Vědí, které hodnoty jsou správné, znají nauku o ctnostech i křesťanské rituály – denní, týdenní a roční. Křesťanství vlastně poskytuje vodítko pro rodinný život. To všechno výchovu neskutečně ulehčuje. Ostatní lidé si takové vodítko buď musejí pracně utvářet sami, nebo ho nikdy nevytvoří – a celá jejich výchova pak jakoby stojí na vodě.

Jak vůbec s dětmi mluvit o Bohu a víře?

Víra nemá být jen jedním z témat, k němuž se čas od času dostaneme a odškrtneme si je. Ideálně má být víra v rodině přítomná a žitá ve všem. Dítě si ji zvnitřní tehdy, když to s ní rodiče myslí vážně a sami ji upřímně žijí.

Je v rodině důležitá pravidelná modlitba?

Samozřejmě. Rodinná denní modlitba je skvělý způsob, jak děti přiblížit Bohu, ale zároveň jak přiblížit členy rodiny sobě navzájem. Modlitba nám ukazuje, co je důležité a co jsou malichernosti. Učí nás vděčnosti, odpuštění, učí nás poznávat vlastní chyby a pracovat na sobě. Pro křesťanskou rodinu je to nezbytnost.

Ve výchovně-rodinném tématu jste pokračovala i ve své další knize „Krotitelé displejů“. Proč?

Digitální svět není zlý. Přináší spoustu příležitostí a mnoho dobrého. Ovšem pravdou také je, že s sebou nese obrovská rizika. Digitální technologie totiž způsobily revoluční společenskou změnu. Změnil se způsob, jak pracujeme, studujeme, navazujeme mezilidské vztahy, komunikujeme, získáváme informace, tvoříme si názory. Digitální prostředí zásadně ovlivňuje, co kupujeme i koho volíme. Jenže obraz, který tyto technologie nabízejí a na jehož základě si formujeme postoje, hodnoty, vztahy nebo i demokracii, je v lepším případě jen zkreslený výsek reality – a v tom horším faleš a nepravda. Na internetu vítězí, co prvoplánově působí na lidské pudy. Falešné zprávy mají šestinásobně vyšší popularitu než ty pravdivé. Nejsledovanějšími stránkami jsou porno stránky. Právě kvůli těmto velmi reálným rizikům je povinností zodpovědného rodiče toto téma ve výchově uchopit.

V jiné knize „Dítě v síti“ se píše o výzkumu, podle kterého rodiče neznají „hvězdy“ svých dětí z Youtube. Měli by je znát?

V prvé řadě nemají malé děti tyto pochybné hvězdy co sledovat. Vůbec není jedno, na co se dítě dívá, jaké vzory přejímá, které hodnoty nasává. I v digitálním světě existují dobré a hodnotné stránky, aplikace či videa. Nabídněme potomkům kvalitnější alternativu. A když už frčí na youtuberech, je chyba nechat dítě u toho samotné. Je třeba přesně vědět, co na internetu dělá, a bavit se s ním o tom, co se mu na konkrétním youtuberovi líbí. Proč ho sleduje, čím je zajímavý. V takovémto rozhovoru dítě často samo o sobě leccos odhalí.

Ve vaší knize jsem se setkal s myšlenkou, že vezmeme-li dítěti z ruky mobil, máme mu do ní dát něco jiného: sport, kulturu, činnost…

Pokud jde o malého závisláka, kterého chceme odpojit, měli bychom mu místo technologie nabídnout více sebe – nahradit ji společnou aktivitou. Na druhé straně si však nemyslím, že když dítě nemá v ruce mobil, mělo by hned dělat něco jiného. Proč by se chvíli nemohlo nudit? Ba přímo se nudit musí. Nicméně je třeba rozlišovat mezi dítětem na „odvykačce“ a dítětem s normálním, vyváženým životem. Pro dítko, které je příliš ponořeno do digitálního světa, bude nuda nesnesitelná, nevydrží ji a bude to chtít mnoho postupných kroků, než si zvykne. Ale až si zvykne, mělo by mít neorganizovaný čas s minimem podnětů každý den.

Kdosi – snad sv. Dominik Savio – prohlásil, že nuda má velmi blízko k hříchu. Jak z nudy nezhřešit?

Je třeba naučit se nudit tvořivě. Člověk, který žije bohatý vnitřní život a má spojení s vlastními zdroji tvořivosti, se nikdy nenudí. A o to jde. Právě děti, které si tohle nenacvičí hodiny a hodiny v dětství, můžou být náchylnější později řešit nudu destruktivním způsobem.

Otcové při výchově často stávali v pozadí. Zapojují se do ní dnes výrazně více?

Je to různé. Na vesnici, kde žiji, se někteří zapojují dost. Z okna vídám roztomilý obraz: dvě blonďatá děvčátka na písku a jejich tatínky, jak opodál vedou řeči s plechovkou piva v ruce. Ale v každé rodině to tak není. Často se setkávám i s tím, že muži jsou úplně mimo výchovu a rodinný život. Žena zabezpečuje všechno kolem dětí a muž je jen k vydělávání peněz.

Jak se otec a matka mají doplňovat?

Ideálem je dělat všechna podstatnější rodinná rozhodnutí společně, na základě dohody a kompromisu. Nejen kdo kdy vyzvedává dítě ze školky, ale i co se děje pak. Má si jít dítko hned hrát? Má si odložit bundu a boty? Má se dívat na pohádku? Má jít na hřiště? V kolik má jít spát? A do jaké míry jsou pravidla flexibilní a do jaké neměnná? Kdo je prosadí a jakým způsobem? A co když se poruší? Otázek praktického fungování rodiny je mnoho a v praxi je často nastavují i prosazují matky. Otcové se přizpůsobí, a když do toho občas vstoupí, udělají něco po svém. A vzniká z toho nejednoznačná výchova či partnerský konflikt. Tomuto scénáři by se dalo vyhnout, kdyby si otec a matka promluvili a dohodli se, jak přesně mají rodinné záležitosti probíhat.

Loni v září jste v Bratislavě otevřela základní školu Citadela. Co vás k tomu vedlo?

Touha vybudovat školu podle idejí „Klubu nerozbitných dětí“, tedy školu, kde by děti hodně četly, věnovaly se hudbě a umění. Takovou, která by nestála na strachu ze známek, nýbrž na radosti z poznávání. Kde by učitelé rozuměli dětským potřebám, ale nebáli se pěstovat ctnosti, jako například vytrvalost, vděčnost či spravedlnost. Spolu s Kolegiem Antona Neuwirtha jsme objevili model klasického katolického vzdělávání, který v Americe skvěle funguje mnoho let. Nabízí přesně to, co jsme hledali.

Čím se Citadela liší od jiných základních škol?

Je to klasická škola, nikoli však ve smyslu běžná. Klasická je v tom smyslu, že se děti setkávají s „klasiky“. Učí se historii, dějiny umění, hudbu, latinu. Pro představu popíšu, co naši prvňáci znají po prvním měsíci ve škole. Stejně jako jinde se učí psát, číst a počítat, a navíc znají jeskynní malby, které porovnávají s Picassem, setkaly se s hudbou Roberta Schumanna a Edvarda Griega, naučily se zpívat gregoriánský chorál Kyrie eleison, vědí, co je to Mezopotámie a jak vypadal zikkurat, vědí, jak vypadá Země zevnitř a jak planety obíhají kolem Slunce. A do toho běží prohloubená náboženská formace.

Měli by ale katolíci vzdělávat děti jinak než veřejné základní školy? Nehrozí tu potom sektářství či uzavření se do ulity?

Děti dnes vyrůstají v prostředí, kde je pravda zploštělá a deformovaná. Potřebují objevit hloubku. Vůbec nejde o ulitu, nýbrž aby obrazy a poselství, které společnost do dětí projektuje, byly vyváženy poctivě argumentovanou křesťanskou filozofií. Jelikož je naše víra prudce protiproudová, děti nutně potřebují vědět, čemu věří a proč. My katolíci máme neskutečné intelektuální bohatství nahromaděné v průběhu dějin západní křesťanské civilizace. A to by měly katolické školy znovu objevit a nabízet dětem. Je to poklad, na který mají děti právo, protože ony jsou jeho právoplatnými dědici.

SLÁVKA KUBÍKOVÁ (*1979) je matkou dvou dětí. Pracovala jako ekonomka a novinářka, dnes je ředitelkou slovenské katolické vzdělávací skupiny Citadela. Napsala dva výchovné bestsellery: Klub nerozbitných dětí, který vyšel i v češtině (s podtitulem Sedm věcí, které pomohou našim dětem přežít v moderní době), a knihu Krotitelé displejů.