V naší obci působil jako předseda MNV jistý pan Karel, který chtěl nějakým způsobem napravit zlo, které způsobil tatínkovi a nám jako rodině v padesátých letech. A tak se rozhodl mně a mým sourozencům, když jsme se hlásili na vysokou školu, napsat takový posudek, aby nás přijali. Myslím, že bratrům to skutečně pomohlo, sestra dál studovat nechtěla. Dostat se na vysokou by jinak bylo vzhledem k tátově minulosti hodně složité. Jenomže pan Karel takový posudek napsal i na mě na teologickou fakultu a do bohosloveckého semináře v domnění, že mi tím pomůže. Na základě toho si představení semináře mysleli, že jsem tam dosazený StB, abych je sledoval. Aniž jsem to věděl, žil jsem dlouho s touto nálepkou, kdy se na mě dívali skrz prsty jako na fízla. A pak se k tomu přidaly problémy s mým farářem, zvláště ve druhém ročníku.

O co šlo?

Tehdejším jihlavským farářem a děkanem byl člověk, který byl nejen v Pacem in terris, tedy ve sdružení prorežimních kněží, ale také spolupracoval s StB. Tito kněží měli za úkol podávat informace o podezřelých kontaktech. V semináři byli totiž tajně přítomní i někteří řeholníci. Ti tam pak oslovovali další bohoslovce a pátrali, jestli náhodou nemají povolání jít k nim do řádu, což se samozřejmě dělo také tajně. A tito faráři, jako byl ten náš v Jihlavě, měli za úkol dohlédnout na to, jestli „jejich“ bohoslovci nemají nějaké takové nekalé kontakty, a hlavně sledovat, co dělají o prázdninách. A právě kvůli prázdninám jsem měl velký problém. Měl jsem za sebou už první setkání s karmelitány. Bylo to na jedné faře v jižních Čechách. Doma jsem vysvětlil, že jedu ke kamarádovi knězi, na víc se neptali. Ale pan děkan se odbýt nedal. Po jedné mši jsem mu v sakristii oznámil, že tam několik dní nebudu. Netušil jsem, jakou reakci tato informace vyvolá. Začal vyzvídat, kde budu, s kým se setkám, že nikam nesmím, pokud mu to neřeknu, že mi to zkrátka nedovolí. Křičel na mě jak na vraha. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, a odešel jsem. Cestou z Jihlavy do Beranova jsem se modlil za celou tu situaci a snažil se ji nějak zpracovat. Než jsem se vrátil domů, panu děkanovi se to rozleželo v hlavě a zavolal rodičům, že mohu jet. Pokračovalo to ještě? O těchto prázdninách jsem také pořádal vandr pro mladé a odmítl jsem mu říct, kam jedeme a kolik nás bude. To vše tedy bylo jablkem sváru a pan děkan na mě po prázdninách napsal velice nepěkný dopis představeným semináře. A oni se pak vážně zabývali otázkou, jestli mě nevyloučí. Proč jsi mu tajil, kam s mladými jedeš? Copak vandry byly zakázané? Věděl jsem, že na mě donáší Státní bezpečnosti. Nechtěl jsem na nikoho žádným způsobem upozornit, aby neměl problémy. Čím méně toho pan děkan věděl, tím lépe. Později mě jeden starší kněz poučil, že když nemohu o našich kněžských setkáních říkat pravdu, mám mluvit o množství bezvýznamných drobností, kterými odvedu pozornost od podstatného. To se mi vyplatilo. Jako mladý jsem to ještě neuměl.

Najednou ses dostal z jedné škatulky do druhé: z estébáckého „agenta“ jsi byl rázem podezřelý živel.

Ano. Přišel jsem na to tak, že spirituál při hodině duchovního života vytáhl dopis, který prý přišel na jednoho bohoslovce z naší třídy. Chtěl nám ukázat, co všechno se může o prázdninách stát. Dopis byl dlouhý a mně během jeho čtení časem docházelo, že je o mně.

Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?

Mísily se ve mně různé pocity. Nejdřív jsem měl pocit, že se potrhám smíchy. Pisatel popisoval naše vandry tak, že jezdíme s děvčaty pod stan, a on si nedovede představit, že cestuji v klerice. A vznášel otázky, jestli jsem spal sám, nebo kdo se mnou ve stanu vlastně byl? Přišlo mi to na jednu stranu komické, protože dotyčný člověk vůbec neměl představu, jak se vandruje, ale na druhou stranu to bylo strašně smutné, neboť jsem se ve své rodině nikdy nesetkal s takovou nedůvěrou. Rodiče mě nějak vychovali a s důvěrou pustili do světa. Teď jsem se ocitl v církvi jako vážný adept kněžství a představení nevěřili, že se o prázdninách chovám slušně. Paradoxně mi to pomohlo pochopit, proč mi nevěří ani během roku. Proč na vycházku nemohu sám, abych se náhodou s někým nesetkal – nejen s nějakou protistátní skupinou nebo tajně svěcenými kněžími či řeholníky, ale i s děvčaty. Nebo abych nešel do hospody. V semináři totiž platil i přísný zákaz chození do restaurace a pití alkoholických nápojů. Tato nařízení se vztahovala bez výjimky na všechny.