Vaše texty se často dotýkají otázky suverenity. Lze vůbec skloubit důraz na suverenitu s dominantními trendy na poli evropské integrace?

O suverenitě se hovoří různými způsoby, ale je třeba zdůraznit, že ve východní Evropě se rétorika suverenity netýká vystoupení z Evropské unie. Znamená spíše zastavení plíživé a divoké integrace, která již nějakou dobu probíhá a která slouží evropské byrokracii a velkým evropským hráčům jako prostředek k převzetí kontroly nad důležitými rozhodnutími. 

Paradoxní je, že řeči o suverenitě ve východní Evropě mají proevropské zabarvení, neboť jejich cílem je zachránit Evropskou unii před patologiemi, které euroentuziasté podněcují svou politikou. Jinými slovy, vidíme jakési probuzení východní Evropy, která nyní usiluje o to, aby byla rovnocenným partnerem v Evropě. Konzervativci zároveň varují, že proces pokračující integrace tyto patologie nevyhnutelně prohloubí a mohl by celý podnik zmařit. Stručně řečeno, východoevropští konzervativci se snaží bránit Evropskou unii před ní samou.

Všeobecně panuje názor, že po pádu komunismu se státy střední a východní Evropy těšily „na Západ“ a dělaly vše pro to, aby se tam, potažmo i do EU, dostaly. Evropská integrace byla vnímána pozitivně. Dnes se zdá, že tento entuziasmus značně ochladl. Jak si to vysvětlujete?

Železná opona blokovala informace přicházející ze západní Evropy, a bránila tak Východoevropanům pozorovat změny, které od druhé světové války dramaticky restrukturalizovaly západní civilizaci. 

Obraz, který Poláci o této civilizaci měli, pocházel z doby před všemi těmito změnami, kdy křesťanství bylo relativně silné a klasická metafyzika a epistemologie byly stále ještě velmi silně zastoupeny nejen ve společenské diskusi, ale i ve vzdělávacích programech. 

Tento obraz předpokládal kontinuitu – nesnadno popsatelnou, ale považovanou za samozřejmou – mezi antikou a křesťanstvím na jedné straně a moderní dobou na straně druhé. Ušlechtilost duše, morální ctnosti, svatost a spása byly vnímány jako kontinuální s ideály mobility, svobody a demokratického republikanismu. Dokonce i osvícenství a romantismus byly určitým způsobem zahrnuty jako disentní hlasy do civilizačního rámce, který zůstával klasický a křesťanský. 

Pro Východoevropany bylo nepředstavitelné, že by se západní civilizace mohla od toho všeho oddělit jako od nějakého obtěžujícího břemene, stejně jako to udělal komunismus k zoufalství těch, kteří žili pod jeho vládou.

Pokud tomu dobře rozumím, říkáte, že železná opona nám odstínila to, čím se západní Evropa mezitím stala, a to bylo předpokladem k budoucím konfliktům mezi starými a novými členskými státy, jichž jsme dnes svědky.

Když se mnohem později Poláci, Češi, Maďaři a jejich sousedé začali podílet na procesu evropské integrace, konzervativci se vrátili k otázce Co je Evropa? Odpověď, která na ni již byla dána a obecně přijímána v západní části kontinentu, jim připadala nanejvýš zneklidňující. „Evropa,“ zněla odpověď, „je Evropská unie a všechno, co představuje.“ 

Jak píše Zdzisław Krasnodębski, profesor sociologie na univerzitě v Brémách a polský poslanec Evropského parlamentu ve svém eseji v knize Pohled zprava, Evropská unie a její elity se snažily vytvořit novou evropskou identitu a proměnit evropské národy v posthistorickou, postnárodní, postmetafyzickou, postkřesťanskou, dokonce postnáboženskou společnost, kterou drží pohromadě univerzalistická ideologie evropanství.

Patrně všichni v Evropském parlamentu vnímáme, že největší emoce, jakož i největší politické tlaky, se týkají otázek, které bychom nazvali morálními, bioetickými nebo identitárními. Jak si to vysvětlujete?

Polsko a Maďarsko zaujímají na Západě jedinečné politické postavení. Proti morálním revolucím, které Západ zahájil s překvapivou mírou fanatismu, brání rodinu a nenarozené děti a potvrzují nezbytnost náboženství. Kvůli tomu se tyto země staly černými pasažéry západního světa, kritizovanými a šikanovanými americkými a evropskými politiky, novináři, akademiky, umělci, filmovými a popovými hvězdami. Tyto útoky ale zatím vedly pouze k upevnění konzervativních sil ve východní Evropě. Čím jsou intenzivnější, tím více lidí je přesvědčeno, že jsou součástí většího kulturního konfliktu. Starý argument, který byl ještě před časem účinný – anachronismus, marginalizace, smetiště dějin – ztratil svou sílu. 

Kdysi stačilo Východoevropany zahanbit tím, že jim řekneme, že by měli naslouchat tomu, co se vyznává v Paříži, Berlíně a New Yorku, těm, kdo jsou osvícenější, kdo představují pokrok a kdo vedou západní civilizaci, nebo tím, že jim řekneme, že jejich přesvědčení je zastaralé a směšné.

Nejen Evropská unie je však rozdělená, i vaše domovské Polsko je rozděleno. Jak byste kontury toho rozdělení nakreslil vy, z pozice představitele jedné ze stran sporu?

Základní konflikt v zemi, jako je Polsko, se odehrává mezi dvěma skupinami, které reprezentují dvě strategie – jednu, která se odvolává na intelektuální módu, a druhou, která ji odmítá. 

Na jedné straně stojí ti, jež jsou znechuceni polskou společností, kterou považují za zaostalou a prostoupenou nebezpečně zastaralými názory. Chtějí se modernizovat, což znamená dát zemi novou liberálně-demokratickou identitu. Doufají, že tohoto cíle dosáhnou tím, že zemi podřídí určitému druhu osvícené vlády místních elit a evropských institucí, zejména Evropské unie.

Jinými slovy, polská společnost potřebuje mentální a sociální převýchovu. Pak se může připojit k moderní civilizaci. Ewa Thompsonová z Riceovy univerzity, přispěvatelka časopisu Pohled zprava, popisuje tento postoj jako projev postkoloniální mentality, kdy se lidé, kteří si myslí, že jsou svobodní, nevědomky snaží napodobit a zavděčit se bývalé koloniální mocnosti. 

Na druhé straně jsou tu ti, kteří by se raději spoléhali na domácí sociální kapitál a potenciál stávající politické komunity, nikoli na importované sociální inženýrství. Časopis Pohled zprava je představitelem tohoto typu myšlení. Je zajímavé, že ačkoli se všichni přispěvatelé obvykle označují za konzervativce, argumenty, které vznášejí, nejsou pouze, dokonce ani převážně konzervativní. 

Například Bronisław Wildstein (spisovatel a politický komentátor – pozn. aut.) používá argument demokracií. Tvrdí, že politický systém, který vznikl v Polsku i v Evropě po roce 1989, má tendenci připomínat oligarchii. To, co potřebuje, je demokratizace. Názory a aspirace mnoha skupin, dokonce většiny, jsou ignorovány; celým národům je vnucována ideologie elity. Ve skutečnosti se od samého počátku nového politického systému ve východní Evropě jeho architekti chovali k lidu nedůvěřivě, dokonce s opovržením, takže jejich demokratické deklarace vyznívaly poněkud ambivalentně. Jejich politické heslo mohlo znít „Demokracie ano, ale bez demosu“.

Ryszard Legutko je polský filozof a politik, profesor humanitních věd na Jagellonské univerzitě v Krakově, publicista, autor knih se sociálně-politickou tematikou, překladatel, znalec a komentátor filosofického Platónova díla. Řada jeho knih vyšla rovněž v češtině, z těch novějších Ošklivost demokracie (2009) nebo Triumf průměrného člověka (2017). Je spolupředsedou frakce Evropští konzervativci a reformisti, kde zasedá ODS, vede zdejší polskou delegaci a aktivně se účastní diskuse o budoucí podobě Evropské unie.