Přelom v soudobých dějinách učení církve o společnosti nastává s nástupem velkého teologa naší doby na papežský stolec. Joseph Ratzinger byl ještě u toho, když Druhý vatikánský koncil vyjádřil v pastorální konstituci Gaudium et spes dějinný optimismus o vztahu vědy a víry. Po letech však musel konstatovat, že Evropa Benedikta z Nursie zrodila kulturu nepřátelskou nejen vůči křesťanství, ale i vůči náboženskému pohledu na svět vůbec. John W. O´Malley ve svých Čtyřech kulturách Západu rozlišuje mezi unikátní kulturou prorockou odkazující k Jeruzalému a třívrstvou kulturou odkazující k antickým Aténám: akademické profesionální vědě, humanistické literatuře a artistickému jevišti a architektuře.

Ratzinger je doma v akademické vědě, ale současně už jako papež nese odpovědnost za budoucnost prorocké kultury. Teolog s výjimečnou erudicí vstoupil na pole pozemských skutečností. Klíčový je vztah pravdy a lásky: perspektivu sv. Pavla (Ef 4,15) – pravdy v lásce – doplňuje o perspektivu lásky v pravdě. A tady je neuralgický bod diagnózy krize: zatímco „láska je základní cestou sociální nauky církve“, ve vědě je „láska sprosté slovo“. Tento autentický výrok společenského vědce jakoby potvrzoval varování jedné z prvních františkánských konstitucí – „věda bez lásky nevzdělává, ale naopak v mnoha případech působí ničivě“; zcela jistě v sociologii a ekonomii rodiny, kde hluboké nedorozumění zaznělo. Perspektiva transcendence se vzkříšením těla je však kamenem úrazu. O tom se mohl přesvědčit již Šavel – Pavel z Tarsu, když přišel do Atén. A na přelomu 3. milénia se symbolicky opět v Aténách sešli zástupci univerzit evropských metropolí, aby debatovali o kořenech evropské identity. Argumentaci o potřebě návratu ke křesťanským kořenům se od grémia akademických vědců dostalo nápadně podobné odezvy, ono „přijdeme si tě poslechnout někdy jindy“.

Nezájem o společné dobro

V encyklice Benedikta XVI. Caritas in veritate se ukazuje, že východiskem k dialogu i k řešení společenských problémů jsou otázky antropologické povahy: kdo je člověk, jaký je smysl jeho pobývání na tomto světě, k čemu je tady. Benedikt XVI. hovoří o diktatuře relativizace pravdy v naší současnosti; lhostejnost k pravdě až odmítání pravdy je osudovým ohrožením naší civilizace. Kultura bez pravdy se mění na kulturu bez lásky. Bez pravdy, důvěry, bez lásky k pravdě neexistuje společenské svědomí ani odpovědnost. Jednání se stává hříčkou soukromých zájmů a logiky moci, což má rozkladné účinky na společnost (C in V čl. 2). Ve společnosti chápané jen jako konglomerát zájmových skupin není místo pro koncept společného dobra, úhelný kámen sociální nauky církve – dnes už v globálním měřítku.

K věrohodnosti pravdy přispívá její přesvědčivost a opravdovost v praktických souvislostech života společnosti, tak jako její selhání má naopak za následek krizi důvěry. Finanční a ekonomická krize vzniklá v USA stačila ve Velké Británii zcela rozvrátit předchozí konsensus na liberální doktríně. V sociální encyklice Benedikta XVI. nacházíme pozitivní řešení, první ohlasy idejí hnutí Fokolare a k němu se hlásících vědců. Italové Zamagni a Bruni psali o trhu jako vícerozměrné kultuře, o ekonomii společenství a dárcovství, o ceně nezištnosti. Tito dva hráli také rozhodující roli při online setkání mladých v Assisi Františkova ekonomika, které svolal již současný papež.

Teologická antropologie jako východisko pro teologii pozemských skutečností tvoří základ sociální nauky již v Kompendiu věnovaném Janu Pavlu II. Láska v pravdě hlásaná v kultuře k pravdě již lhostejné, či dokonce nepřátelské však oslovuje jen ty, kdo mají uši k slyšení. Racionalita ekonomického kalkulu moci peněz je hrozbou v planetárním měřítku. Zmíněný O´Malley věnuje kultuře byznysu jen jednu poznámku. Byznysem Ameriky je byznys – i univerzity (jejichž byznysem je odhalování pravdy) si volí rektory schopné získat peníze, mají-li se udržet v byznysu vědy. Slova nás zrazují, prozrazují Achillovu patu společnosti vědění. Krize kultury je i krizí pokročilé vědy – a kajícně je třeba vyznat: my křesťané jsme při tom také asistovali.

Změna azimutu

Kardinál Jorge Bergoglio z Argentiny vidí křižovatku civilizačního zbloudění daleko v historii, osm století zpátky. V Itálii 13. století se pozvolna rodí vědecký světový názor a v měšťanské společnosti náhle vzrůstá role peněz – a na druhou stranu je tu bratr František z Assisi, který u mnohých po celá staletí vzbuzuje obdiv: ejhle člověk!, jako jeho Pán, jako druhý Kristus. Duch učení nového papeže-jezuity prozrazuje, že volba jména nebyla jen nápadem okamžiku na konkláve; změnu azimutu v kormidlování Kristovy lodičky promýšlel již dlouho předtím. Papež revolucionář? Nehlásá však revoluci svého rodáka Che Guevary, ale radikální obrácení k životu víry z evangelia. Radostnou zvěstí není to, že všichni máme šanci zbohatnout v materiálním slova smyslu (tzv. evangelium prosperity se zrodilo mezi křesťany!). Volba Jihoameričana papežem je explicitním vyjádřením faktu, že těžiště církve je již na kontinentech, které nezbohatly. Papežská akademie společenských věd (PASS) dostává od nového papeže první zadání v podobě osobního lístečku psaného rukou jejímu kancléři: Obchodování s lidmi, nové formy otroctví, jsou jedním z nezamýšlených důsledků rozvoje na špatných základech. Akademici se ale ukazují být nepřipraveni na takové zadání: odvrácená tvář světa bohatých se odehrává ve stínu či úplné temnotě kriminální ekonomiky, z povahy věci unikající monitorování. Data jsou jen odhadem, ale otroků je dnes víc než v době Pavla z Tarsu. Nezřízená touha po „ráji na zemi“ navíc zaneřádila planetu tak, že se připozdívá rychleji než celá staletí předtím. Přírodovědci ve svém specializovaném poznání přinášejí doklady blížící se apokalypsy. Konference Udržitelný rozvoj – udržitelná příroda – naše společná odpovědnost posloužila papeži Františkovi jako zdroj informací pro napsání encykliky Laudato si´.

Čas je důležitější než prostor, opakuje papež František, a čas běží v různých vědách odlišným tempem. Vědci zkoumající zrody hvězd jako by měli na svou práci dost času – když čas měří na miliardy let. Ekonomové naproti tomu vydělávající na burze díky algoritmům reagujícím na změny kurzů ve vteřinách čas zatěžují diskontem, pro který je život našich vnuků už zcela bezvýznamný. Papež František radí zahajovat procesy, jejichž blahodárné účinky se mohou dostavit právě až našim vnukům a pravnukům, ale s nimiž není radno váhat, abychom nemuseli strašit apokalypsou. To je úkol vědy, v níž láska není prázdné, či dokonce sprosté slovo. Františkovy encykliky o péči o náš společný domov svěřený nám Otcem a o univerzálním bratrství jsou výzvou pro obrácení srdcí i myslí nejen vědců, ale nás všech. A protože papež už moudře počítá s tím, že jsme lidé tvrdé šíje, po pěti letech své lekce opakuje: Rokem s Laudato si´, letos Rokem s Amoris laetitia – vždyť rodina, která je školou lásky, je nejbolestnější obětí krize kultury vědy bez lásky.

Tři nadějné cesty

Jak jednat v krizi kultury? Iniciativami zdola. Zmíním tři směřující k mladým. Ve FribourguBourgillonu se zrodil Evropský institut antropologických studií Philanthropos, v jehož čele je Fabrice Hadjadj (jeho kniha Když je všechno na cestě ke zkáze vyšla předloni také česky). Studenti žijí bratrským způsobem života, nejen přednáškami univerzitních profesorů, ale také artistickou kulturou poezie, divadla a ovšem spiritualitou s trvalou eucharistickou adorací v kapli menších bratří. Zásluhu na nové větvi vzdělanosti má Patrick de Laubier, kněz vysvěcený Janem Pavlem II. a papežem Františkem oceněný titulem „misionář milosrdenství“. Sociolog, pro něhož sociální realitou hodnou zájmu vědce byla i mystika mariánských zjevení a pro kterého byla kulturní propast mezi církví Evropy Západu a Východu nejen traumatem, ale i výzvou k boření hradeb. Díky jeho přednáškovým cestám do Ruska ortodoxní církev konečně vydala něco jako svou sociální encykliku. Jeho knihy od začátku milénia již předjímají budoucnost věd o člověku a společnosti – má-li nějaká být. Dějiny mu dávají smysl v křesťanské antropologii, v níž vědecké poznání bralo vážně kulturu Jeruzaléma. Poslední titul (2014) čelí hrozbě války prorockým pojednáním o podmínkách světového míru.

Rakouská biskupská konference iniciovala vydání sociální nauky církve pro mladé (DOCAT 2016, česky 2017). Počin je nový nikoliv tématem, ale pojetím, kulturou a pedagogikou. Schválení Papežské rady pro novou evangelizaci dokládá, že primárním cílem jsou křesťanské misie (jde o návaznost na YOUCAT – katechismus pro mladé). Předmluva papeže Františka pak jen potvrzuje, jak mu budoucnost mladé generace leží na srdci. DOCAT jde vstříc mládí formou: otázkami i odpověďmi ve srozumitelném jazyce, grafikou, fotografiemi a odkazy. DOCAT oslovuje nejen rozum, ale i srdce. Předpona DO je z anglického to do, tedy dělat, konat.

Jindřich Šrajer a tým pro sociální otázky ČBK publikoval zase sborník Křehká tvář rozvoje v globalizovaném světě (NLN), padesát let od encykliky papeže Pavla VI. Populorum Progressio. Kritické výzvy a interdisciplinarita přivedly k sobě autory, kteří by se jinak sotva sešli. Svět se po covidu stal ještě křehčím. Počinu tak nechybí prorocký rozměr.

Papež František je toho názoru, že času není nazbyt. Je třeba jednat. Je třeba se probudit, rozhýbat, změnit mentalitu. Bývá mu předhazován marxismus, ale to je jen lacinou obezličkou, jak se vyhnout vlastnímu obrácení srdce. „Ježíš je sociální naukou Boží,“ říká papež. Církev ztratila formující vliv na kulturu. Z krize kultury se ale rodí nová kultura – prostá titánství, plná Boží vznešenosti. Oprostivší se od sisyfovského valení balvanu bohatství, bohatá milosrdenstvím. Jakou má šanci? Lidsky viděno mizivou. Fabrice Hadjadj dává své knížce o konci a cíli modernity motto, které je odpovědí na tuto otázku. Cituje apoštola Petra z jeho 2. listu: „Když je tedy všechno na cestě ke zkáze, hleďte, jakými lidmi máte být vy… “ Jsme jen služebníci neužiteční. Záleží jen na tom, aby jednou náš Pán shledal, že jsme udělali, co jsme udělat měli. Všechno ostatní s plnou důvěrou „hoďme na Pána“.

O autorovi| Lubomír Mlčoch, Autor je profesorem ekonomie, působil jako děkan FSV UK. V letech 2008–2018 byl členem Papežské akademie sociálních věd.