Svatý Bonaventura byl vynikající teolog, který si zasluhuje, aby byl kladen do spojitosti s dalším veledůležitým myslitelem, svým současníkem svatým Tomášem Akvinským. Oba bádali o tajemstvích Zjevení a nasazovali síly lidského rozumu v onom plodném dialogu víry a rozumu, jenž je charakteristický pro křesťanský středověk, který se stal epochou nejen velké obnovy víry a církve, ale i významného intelektuálního oživení; to často nebývá bráno dostatečně v úvahu.

Oba pojí také další podobnosti: jak františkán Bonaventura, tak dominikán Tomáš patřili k žebravým řádům, které svou duchovní svěžestí obnovili ve 13. století celou církev a přitáhli mnoho následovníků. Oba dva poctivě, s nadšením a láskou sloužili církvi, takže byli roku 1274 pozváni k účasti na Druhém lyonském koncilu. V témže roce však zemřeli: Tomáš cestou do Lyonu, Bonaventura během konání tohoto koncilu. (… ) I přes všechny tyto společné aspekty však můžeme u těchto velkých světců nalézt dva různé přístupy k filozofickému a teologickému bádání, které ukazují hloubku myšlení jednoho i druhého.

Oba dva učitelé se ptají, zda je teologie praktická, nebo teoretická, spekulativní věda. Svatý Tomáš bere v úvahu dvě možné protikladné odpovědi. První tvrdí, že teologie je reflexe víry, a účelem víry je, aby se člověk životem podle Boží vůle stal dobrým. Účelem teologie by tedy bylo, že vede po správné, dobré cestě, a je proto v podstatě vědou praktickou. Druhé stanovisko tvrdí, že teologie se snaží poznat Boha. My jsme dílem Boha; Bůh je nad naším konáním. Bůh v nás působí správné jednání. V podstatě tedy jde nikoli o naše jednání, ale o poznání Boha; ne o naše skutky. Tomáš dochází k závěru, že teologie v sobě zahrnuje oba dva aspekty: je teoretická, neboť se snaží stále více poznávat Boha; a je praktická, neboť se snaží orientovat náš život k dobru. Poznání však má primát. (… )

Moudrost hledá kontemplaci

Odpověď svatého Bonaventury je velmi podobná, ale má odlišné akcenty. Bonaventura stejně jako Tomáš zná tytéž argumenty v obou směrech, ale v odpovědi na otázku, zda teologie je praktická, či teoretická věda, činí trojí rozlišení. Rozšiřuje tedy alternativu mezi aspektem teoretickým (primát poznání) a praktickým (primát praxe) a přidává třetí, který označuje jako „sapienciální“, a tvrdí, že v sobě zahrnuje oba předešlé aspekty. Potom pokračuje: moudrost hledá kontemplaci (jako nejvyšší formu poznání) a jejím záměrem je zejména ut boni fiamus, abychom se stali dobrými. Potom dodává: „Víra je v intelektu takovým způsobem, že podněcuje cit. Například: poznat, že Kristus zemřel ‚pro nás‘, nezůstane poznáním, ale nezbytně se stává citem, láskou.“ Stejným směrem vede jeho obrana teologie, tedy racionální a metodické reflexe víry. Svatý Bonaventura vypočítává některé argumenty proti pěstování teologie, které možná částečně šířili také františkáni a které se vyskytují i v naší době, že totiž rozum prý vyprazdňuje víru, že je výrazem násilí vůči Božímu slovu, a proto musíme Božímu slovu naslouchat, a nikoli je analyzovat. Na tyto argumenty proti teologii, které poukazují na nebezpečí spočívající v ní samotné, Bonaventura odpovídá: je pravda, že existuje arogantní přístup k teologii, pýcha rozumu, která se staví nad slovo Boží. Avšak pravá teologie, racionální práce opravdové a dobré teologie má jiný původ než pýchu rozumu. Kdo miluje, chce poznávat milovaného stále lépe. Pravá teologie neuplatňuje rozum, jenž je motivován pýchou, sed propter amorem eius cui assenti – „nýbrž láskou k tomu, komu dal svůj souhlas“, a chce lépe poznat milovaného. To je základní záměr teologie. Určující je tedy primát lásky. (… )

Pro Bonaventuru je posledním cílem člověka milovat Boha, tedy setkání a sjednocení jeho a naší lásky. To je pro něho ta nejadekvátnější definice našeho štěstí.

Benedikt XVI. Velké postavy středověké církve (Karmelitánské nakladatelství 2011)