Žijeme ve věku zdí. Železná opona, která čtyřicet let dělila Evropu, už sice neexistuje, každý rok se však na celém světě staví stovky kilometrů nových zdí a plotů: mezi USA a Mexikem, mezi Izraelem a Palestinou, mezi Indií a Pákistánem, a dokonce i v Evropě mezi Maďarskem a Srbskem. Důvody jsou různé – nejčastěji obava, aby bohatší a vyspělejší státy nebyly zaplaveny množstvím migrantů z chudých zemí. Nebo aby místní kultura či náboženství nebyly narušeny cizími prvky, které jsou často vnímány jako nebezpečné či nepřátelské.

Přehnaný důraz na zákon

Ježíš jednal opačně, on chtěl zdi mezi lidmi bourat: „Obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil (příčinu) nepřátelství, která (záležela) v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními.“ Mít pevně stanovené zásady, mít zákon je jistě dobrá věc. Přehnaný důraz na zákon však může překážet dobrým mezilidským vztahům: ti, kdo ho dodržují do všech detailů, se totiž rádi povyšují nad těmi, kdo ho z různých důvodů dokonale dodržovat nemohou. Tak to bylo i mezi židy a pohany, a právě tuto zeď křesťanství skutečně zbouralo. Trvalo ovšem dlouho, než se k tomu vznikající církev dopracovala, a v procesu hledání často ani sami apoštolové neměli jednotný názor. Nakonec však zvítězila víra, že Kristův zákon lásky a jeho vykupitelská oběť má vyšší hodnotu než oněch pověstných 613 příkazů a zákazů Starého zákona.

Církev sama později opakovaně podléhala pokušení „zákonictví“ – z nedávné doby stačí připomenout důraz na rituální předpisy (eucharistický půst, povinnost ranní a večerní modlitby, účasti na nedělní mši svaté apod.), z jejichž nedodržení se lidé opakovaně zpovídali, zatímco přikázání lásky, které je jádrem křesťanského zákona, často opomíjeli bez výčitek svědomí. To vedlo ke stavbě zdí i uvnitř církve: já jsem dobrý křesťan, protože chodím pravidelně do kostela, na rozdíl od tebe, který bohoslužbu zanedbáváš.

Horší podobu nabývá zákonictví v situaci, kdy je spojeno s náboženským fundamentalismem. V dějinách si v této souvislosti zpravidla vybavíme inkvizici a upalování heretiků. Příkladem z mimokřesťanského prostředí může být muslimský zákon šaría, jehož některá ustanovení jsou v rozporu s lidskou důstojností, tzv. Islámský stát však přesto vyžadoval jeho dodržování i s použitím násilí.

Dnešní podoby zákonických zdí jsou méně nápadné, ale o to bolestnější: maminka odmítne dát před svatbou požehnání své dceři, protože její budoucí manžel není pokřtěný katolík; farář rozhoduje o pastoračních otázkách v rozporu s názorem své pastorační rady a zdůvodňuje to vyšší autoritou svého úřadu. Nebo bolestné téma sexuálního zneužívání duchovními, kdy zneužívající jsou zpravidla velmi oblíbení a obětaví kněží. Po zjištění takového deliktu je část věřících nadále podporuje, protože nemohou uvěřit, že by mohli dělat něco tak nemorálního. Jiná část je odsoudí jako „vlky v rouše beránčím“. A zeď mezi věřícími je postavena.

Konec onoho nepřátelství

Je velmi těžké bourat zdi, které jsme sami postavili. Ježíš nakonec za tento svůj pokus zaplatil životem. Ale když už se nám nedaří bourat zdi, máme ještě jinou možnost: můžeme stavět mosty! Jim Marshall, autor knihy Svět zdí, říká, že „na každou příhraniční zeď připadá jedna informační dálnice, na každou Al-Káidu jeden dobročinný ekumenický spolek a na každý protiraketový deštník jedna mezinárodní vesmírná stanice“. Stejně tak v církvi: znesvářenou farnost může sjednotit nový farář; maminka, která nepožehnala své dceři před svatbou, roztaje, až bude držet v náručí její dítě; knězi, který zneužíval mladistvé, může být odpuštěno, když projeví lítost a přijme pokání. Ježíš totiž „křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství“ (Ef 2,16).

Autor přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan 

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY 

ČERVENEC 

Naléhavý úmysl papeže Františka: Modleme se za duchovní plody pastorační návštěvy papeže Františka na Slovensku.