Můžeme mít za banální zjištění, že každé zaměstnání vyčerpává jinak – tedy že redaktorská práce znaví odlišně od horníkova rubání uhlí. Ještě méně objevnou se může jevit skutečnost, že každému z nich přináleží poněkud jiný způsob trávení léta, tedy dovolené. Jenže býváme nepoučitelní – ať už nám to říká vlastní tělo, či odborníci na slovo vzatí. Už mi například při přípravě tematické dvoustrany v tomto vydání KT vysvětlili, proč bych měl o dovolené vzdát četbu. Stěžoval jsem si, že mi bývala zdrojem svěžesti, ale že teď po pěti minutách buď usnu, nebo se mi odpojí mozek a myšlenky odplují na vlnách šumící řeky. Prý jsem „učtený a upsaný“ a knížku si mám vzít s sebou místo prášků na spaní. Mému sousedovi policajtovi-pochůzkáři zase doktorka nakázala, aby o dovolené „nikde necoural a ulevil své kostře“. Psal mi teď z hor a lál, že ji měl poslechnout. Zablokovala se mu záda, na nichž vláčel při túře v nosítku syna, takže tráví dovolenou v místním špitále. A kamarádka-manažerka se vrátila předčasně z tábora. Předala štafetu vedení s konstatováním, že řídit tým profesionálů v práci je sice vyčerpávající, ale bylo by sebevražedné v tom pokračovat s davem dětí utržených po pandemickém roce „z řetězu“. Inu každému, co jeho jest. Přeji proto všem pokojné léto a dovolenou klidnou či rušnou podle potřeby.