Mnoho lidí dodnes těží ze změny, kterou před pěti sty prodělal sv. Ignác z Loyoly. Následkem zranění přehodnotil svůj život a spolu s několika druhy položil základ pozdějšího Tovaryšstva Ježíšova. Výročím této duchovní proměny zakladatele jezuitů odstartoval letos po celém světě Ignaciánský rok a mezi stěžejní cíle patří i rozvoj duchovního doprovázení. Co si pod tím představit? Podobně jako v psychoterapii existuje i u duchovního doprovázení více možných metod. Já ale zůstanu u té ignaciánské.

Začnu u jedné nedávné zkušenosti. Zhruba před měsícem jsem dostala pozvání individuálně doprovázet skupinku tří žen v rámci duchovních cvičení. To by nakonec nebylo nic až tak zvláštního, nebýt toho, že ony tři ženy byly z jihovýchodní Asie a misijně působily v Myanmaru (dříve zvaném Barma), který je zmítán vojenským převratem. Dvě z nich byly v době exercicií mimo jeho území a trpěly tím, že se nemohou vrátit zpět a jsou odtržené od svých blízkých a rodin. Třetí se nacházela v patrovém domě přímo v Rangúnu, v centru ozbrojených střetů. V té době měla odpojené všechny komunikační prostředky a jediné fungující spojení představovala wi-fiv sousedním bytě, kterou mohla dotyčná zachytit na chodbě domu. To ovšem samozřejmě znamenalo, že kvalita připojení byla velmi nízká a soukromí prakticky nulové. Já sama jsem přitom po celou dobu pandemie zápasila s tím, že komunikaci skrze počítačovou obrazovku vnímám jako výrazný handicap, a zdálo se mi, že se mi nedaří naladit se na doprovázení tak jako naživo.

Zkrátka, sešly se všechny možné obtíže, aby to v praxi vůbec nemohlo fungovat. Přesto pro mne byly tyto online exercicie lekcí, ve které mi Bůh znovu ukázal, že je to On, kdo je ten hlavní, a že Ho žádné lidské ani technické limity neomezí v tom, aby bohatě obdaroval všechny, kdo se s Ním opravdu chtějí setkat. A ačkoliv si Bůh každou z doprovázených žen vedl jinou cestou, pro všechny tři byly nakonec exercicie osobním setkáním s milujícím Bohem, které bylo posilou i pro můj duchovní život. Toto pojetí doprovázení představím nyní skrze odpovědi na nejčastější otázky, které v této oblasti slýchávám.

Co je duchovní doprovázení?

Můžeme říci, že duchovní doprovázení, či alespoň nějaká jeho forma, je staré jako náboženství a spiritualita samy. Už v Ježíšově době a v časech prvních křesťanů přicházeli lidé s potřebou mluvit o duchovních záležitostech a o tom, jak žít duchovní život. Tuto potřebu dále v historii naplňovali např. pouštní otcové a matky, řeholníci a kněží. Je ale pravda, že i pojetí duchovního doprovázení se vyvíjelo. Formu, o které mluvím, bych označila jako „společné kráčení za Bohem“. Je to pomoc, kterou poskytuje jeden křesťan druhému, aby mu pomohl růst v jeho vztahu s Bohem, vnímat, jak se Bůh projevuje v jeho životě. Důraz je kladen na duchovní zkušenost, na naše jedinečné prožívání vztahu s Bohem.

Komu je určeno?

Duchovní doprovázení je nabízeno všem věřícím či duchovně hledajícím, kteří mají zájem o rozvoj svého vnitřního života. Užitečné může být zejména v některých životních obdobích a situacích, třeba při hledání svého povolání, při touze jít v životě více „na hlubinu“, při potřebě dobrého nasměrování života atd.

Kdo doprovázení nabízí?

Mnozí věřící mají stále ještě představu, že duchovní doprovázení mohou poskytovat jen „dostatečně duchovní osoby“, jako např. kněží, řeholníci a řeholnice. Zejména v zahraničí je ale běžné, že ho po příslušné formaci nabízejí také laici a rovněž v České republice se s tímto trendem můžeme potkávat stále častěji. Je to dobře, protože potřeba doprovázení u nás roste a byla by škoda, kdyby bylo poskytováno jen některými vybranými skupinami. Vždyť nakonec základní požadovanou „kvalifikací doprovázejícího“ není jeho status, ale formace, jeho osobní duchovní život a charizma pro tuto službu.

O čem se při něm mluví?

Rozhovor v rámci duchovního doprovázení je čas, ve kterém může doprovázený mluvit o svém vztahu s Bohem, o své modlitbě, ale také o všem, co v běžném životě prožívá. Je tam tedy prostor pro radostné i bolestné události, na které se však díváme z jiné perspektivy než třeba psychoterapie. Ptáme se, co ta či ona událost dělá s naším vztahem k Bohu, jak se Bůh dívá na nás, když ji prožíváme, kde Ho ve svém životě a všedních dnech potkáváme atd. Častým tématem duchovních rozhovorů je tedy reflexe zkušenosti doprovázeného, který se učí rozlišovat, co jej v životě vede k Bohu a hlubšímu životu, a co ho naopak vzdaluje. Doprovázený tak postupně získává citlivost a vnímavost pro Boží působení v každodenních momentech.

Důležitou součástí je také odkrývání falešných obrazů Boha a jejich negativních poselství, věnování pozornosti Božímu životodárnému působení v životě člověka a Jeho uzdravující lásce. Nejen zkušenost z praxe doprovázení, ale i současný vědecký výzkum ukazuje na rozpolcenost, kterou mnoho věřících prožívá: ačkoliv rozumem víme a vyznáváme, že je Bůh láska a že nás bezvýhradně miluje, naše emocionální prožívání tohoto vztahu může být zcela opačné, plné strachu či hněvu. Uvědomění a pravdivé pojmenování této skutečnosti je potom prvním krokem k rozvoji autentického vztahu k Bohu. Doprovázející proto během celého procesu povzbuzuje doprovázeného, aby se nebál před Bohem formulovat veškeré své prožívání a potřeby.

Bude mi doprovázející říkat, co a jak mám dělat?

Neměl by, alespoň ne v tomto pojetí duchovního doprovázení. Duchovní doprovázející totiž není žádný „guru“, který předem ví, co je pro vás dobré a kam byste měli dojít. Je to prostě člověk, který sám žije s Bohem a který vás doprovází na vaší cestě. Nejde tedy o autoritativní pojetí, které by bylo založeno na udělování rad, kázání, morálním vedení, učení či poradenství. Je to svobodný vztah, jehož cílem je, abyste vy sami našli svou cestu, to, co vám pomáhá k Bohu, a abyste s Jeho pomocí zrale a svobodně žili svůj život. Někdy, zejména v počátečních fázích, ale může být doprovázení i trochu edukativní a doprovázející vás může např. seznámit s různými druhy modlitby, zejména s modlitbou examen (reflexe dne), lectio divina a imaginativní modlitbou. Může vám také navrhovat duchovní četbu (včetně doporučení úryvku z Bible), určitá témata k prohloubení, aktivity rozvíjející vnímavost apod.

Jak duchovní doprovázení probíhá a je placené?

Nejčastěji jde o zhruba hodinový rozhovor v pravidelných intervalech (např. 1x měsíčně). Ideální je osobní setkání, ale možné je i setkání online nebo po telefonu. V současné době má u nás většina doprovázejících další zaměstnání a může si dovolit nabízet doprovázení zadarmo. V euroamerickém světě je ale časté, že doprovázený dává za hodinu tolik, kolik si sám za stejný čas vydělá.

Jak najdu duchovního doprovázejícího?

Asi nejjednodušší způsob je zeptat se ve své farnosti. Možná váš kněz duchovní doprovázení nabízí anebo bude mít nějaký kontakt. Stále více nabídek je také možné nalézt na internetu.

Ale zkuste a uvidíte sami! Možná budete překvapeni, až zjistíte, k jakému dobrodružství zve Bůh každého nás a jak krásný a barevný může být každý den prožitý s Ním! Přeji nám všem, aby se nám stále více dařilo přijímat Jeho pozvání k životu v plnosti.

Pomyslnou ochutnávkou ignaciánského doprovázení může být už zmíněná modlitba examen neboli reflexe dne. Je to starý způsob modlitby, který výborně rozpracoval sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů. Hledáme, jak byl Bůh přítomen v každodenních událostech našeho života, a ptáme se, kam mne skrze to vše vede. Zde je několik kroků, které mohou pomoci: 

Prosba o světlo: Uvědomím si, že jsem v Boží přítomnosti. Prosím Boha, aby mne vedl touto modlitbou a ukázal mi, co z toho všeho, co dnešní den přinesl, je to důležité pro můj život, a pomohl mi tomu porozumět. 

Vděčnost: Každý den mi Bůh nesčetnými způsoby dává najevo, jak Mu na mně záleží. Jak by vypadal můj život, kdybych to všechno dokázal/a vidět? Proto se učím vděčnosti, rozpomínám se na vše dobré, co se dnes stalo, na věci všední i hlubší a děkuji za ně Bohu. Nespěchám. 

Reflexe dne: Zpětně procházím v duchu svůj den od probuzení až do této chvíle, úsek za úsekem, hodinu po hodině. Uvědomuji si klíčové pocity a myšlenky s nimi spojené. Za co z dnešního dne cítím největší vděčnost? Která chvíle byla mým setkáním s Bohem mého života, momentem, který mne vnitřně naplnil, ve kterém mi byl Bůh blízko? Uvědomím si také, co mi dnes naopak život nejvíc bralo. Kdy mi bylo těžko, kdy na mne doléhal smutek a pocit odtrženosti od sebe sama i od Boha? Nehodnotím se, neposuzuji. Svěřuji to Bohu a prosím, aby vstoupil i do toho. Vzpomínám, jak jsem se v té chvíli zachoval/a. Prosil/a jsem Boha o pomoc? Dokážu vystopovat, co bylo spouštěcím momentem tohoto stavu? 

Prosba o odpuštění: Až potom, co jsem se zakotvil/a v Boží lásce a konkrétně si ji připomněl/a, můžu se podívat i na svůj stín. Nejde o to najít v uplynulém dni za každou cenu něco negativního. Možná však, právě ve světle Boží lásky, uvidím něco, čeho je mi líto, čím jsem tuto lásku zranil/a. Stejně jako u druhého kroku se jedná o konkrétní věci, skutky, myšlenky. Pokud si tedy uvědomím něco, za co chci dnes říci „promiň“, svěřuji to Bohu s hlubokou důvěrou v Jeho bezpodmínečnou lásku. 

Příprava na zítřek: Co mne zítra čeká? Něco, z čeho mám obavy, nebo naopak něco, na co se těším? V této chvíli mám možnost o tom všem mluvit s Bohem a pozvat Jej do toho. O co konkrétně, třeba i ve světle tohoto zamyšlení, prosím pro zítřejší den?

O autorovi| Klára Maliňáková SDJ, Autorka patří ke kongregaci Sester Dítěte Ježíše. Zároveň se na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci věnuje výzkumu spirituality a zdraví. Je také součástí týmu, který pod záštitou této fakulty připravuje kurzy duchovního doprovázení (viz www.doprovazeni.cz).