Nejnovější dokument připravila Papežská akademie pro život ve spolupráci s vatikánskou komisí Covid-19 a pracovní skupinou Akademie pro osoby s postižením, jejímž jsem členem. Dokument zveřejněný 14. června si klade za cíl ještě „začerstva“ shrnout zkušenosti osob s postižením, na které pandemie pro jejich zranitelnost a oslabení obzvláště dolehla. Zdůrazňuje se tu, že právě těmto lidem je třeba nejen za těchto mimořádných okolností věnovat individuální pozornost a péči, naslouchat jim a všechna opatření ve veřejném zdravotnictví i sociálních službách jim zpřístupnit přednostně. Prioritou je přitom vycházet z autentické zkušenosti těchto lidí, a ne z obecných zkušeností získaných jinde. Negativní důsledky pandemie pro tyto lidi totiž v mnohém trvají.

Jedním z poučení je, že, byť s nejlepšími úmysly, nesmíme opatření pro tyto lidi dělat bez nich. V mnohem větší míře, než jsme byli zvyklí, je třeba učinit z nich aktivní spolutvůrce jejich osudů. Měli bychom je maximálně zapojit do projektů ještě za trvání pandemie i pro dobu, která přijde po ní. Krystalizují se tu zejména tři eticky závažné okruhy problémů. Zaprvé je potřeba hledat nová řešení. Pandemie nás vybízí, abychom je aktivně vytvářeli, rozhodně už tedy nevystačíme s tím, co jsme dělali dosud. Zadruhé je zřejmé, že ještě více než dosud bychom měli tyto naše bližní vnímat v plnosti jejich lidství, nedopustit, aby se v našich očích stali subjekty péče jen o jejich speciální potřeby. A konečně – v souladu s přístupem papeže Františka nedopustit, aby zůstali na okraji společenského zájmu, ale abychom svoji solidaritu rozvíjeli právě od nich.

Nežijeme sami pro sebe

Zkušenost těchto našich bratří a sester vede k novým pohledům na život a jeho smysl. Nežijeme sami pro sebe. Více si uvědomujeme svoji propojenost a vzájemnou odkázanost i odpovědnost jedni za druhé. Dary, které snad máme, jsou určeny pro druhé, pro lidskou rodinu. Čím více pomoci druzí potřebují a svým utrpením si říkají o víc lásky, tím více můžeme růst v tom, co je právě pro ně tak zásadní. Díky jejich potřebám může lidstvo růst v lásce, ale také ve vědění. Jejich oslabení vyžadují výzkum, volají po pokroku vědy. Vytváří se tak nový styl života, který je žitý v solidaritě a společenství – a tak jedni i druzí společně přispíváme k růstu společného dobra.

Porozumět plně této nové zkušenosti nás učí pohled na Ukřižovaného. Ježíš na kříži je v plné solidaritě se všemi trpícími za pandemie i po ní. Právě slabí a postižení jsou v jeho srdci zvláště přítomní. A proto je přednostním posláním církve právě tyto naše bližní doprovázet, léčit, těšit a chránit.

Církevní zařízení zdravotnická či sociální by měla být lídry v odpovědi na nenaplněné potřeby těchto lidí a jejich rodin. Jedním z konkrétních doporučení je, aby očkování a účinné léky byly těmto bližním dostupné za přijatelnou cenu, jakou mívají léky generické (tedy ty, kde už pominulo právo firem požadovat plnou úhradu veškerých nákladů spojených s vývojem účinných látek), a to v tomto případě pro nejpotřebnější (v rozvojových zemích, pro chudé a postižené) neodkladně.

V našich kruzích se stále ještě někdy setkáváme s neoprávněným zjednodušením, že postižení konkrétních osob je důsledkem prvotního hříchu či trestem za viny. Na konci života budeme souzeni podle míry naší lásky k bližním, zvláště k chudým, vyloučeným a zranitelným. Prodělaná a snad končící pandemie by se měla stát silným podnětem k vytváření nového, vskutku lepšího světa, který bude lidskou rodinou všech i v době po pandemii.

O autorovi| Autor je dětský psycholog a člen Papežské akademie pro život