Jak se to stalo, že si vás jako studenta jiné římské univerzity a kněze ostravsko-opavské diecéze vybrali do akademie?

Jak na mě náš otec biskup přišel, samozřejmě nevím. Obvykle prezident akademie nebo někdo z Vatikánu žádá biskupské konference nebo rektory římských papežských kolejí o doporučení. Ale je to vždycky biskup, kdo dává svého kněze k dispozici pro službu v diplomacii. Ve Vatikánu pak provedou výběr a zničehonic vám biskup zavolá, že se rozhodl vás tam poslat. Zamíříte tedy na pohovor do Vatikánu a oni se rozhodnou: bereme – nebereme. Já jsem tehdy studoval patrologii na římském Augustinianu a měl jsem už schválené peníze na výzkumný projekt. Byl jsem nastavený spíš na univerzitní dráhu a z té nabídky jsem byl samozřejmě zaražený.

Jak vlastně vypadá studium na akademii?

Kdo vstupuje do diplomatických služeb Svatého stolce, musí mít buď teologický, nebo právnický doktorát a musí projít kurzy na akademii. Studujeme tedy jak na akademii, tak zároveň regulérně další vysokou školu. Jelikož jsem ještě neměl hotový doktorát z patrologie, chtěl jsem v něm pokračovat. Ale prezident akademie mi v tom zabránil. Musel jsem dokončit licenciát z práva a teď dělám doktorát z práva na papežské univerzitě Santa Croce.

A kurzy na akademii jsou spíše diplomatická teorie, nebo praktická příprava?

Třeba nynější rektor Papežské lateránské univerzity, který nás učí mezinárodní právo a radí v těchto otázkách i papeži, nám předkládá případy, které sám zažil nebo sledoval (třeba rozdělení Jugoslávie), což je dost praktické. Pak máme dějiny diplomacie nebo diplomatický styl, kde se například učíme, jak se píše diplomatická pošta z nunciatur. Měli jsme ale i kurz ke kauzám zneužívání. V těchto procesech se totiž nově postupuje přes nunciatury. Setkáváme se také s prefekty kongregací, kteří nám představují, jak tyto instituce fungují. Takže jde o kurzy, které by nám měly posloužit v budoucím životě.

Jak moc ve škole řešíte aktuální dění ve světě?

Chodí za námi třeba asesor, což je zástupce vedoucího 1. sekce (Státní sekretariát Vatikánu má tři sekce – pozn. red.), a řekne například: „Teď byly americké volby. Máte za úkol mi interpretovat tamní situaci.“ Člověk se učí sledovat noviny, jako například: Kdo za konkrétními listy stojí? Jakým způsobem se to propojuje? Proč tento člověk píše proti někomu druhému? Přečíst si noviny, to umíme všichni. Ale asesor se nás snaží dostat k tomu, co je pod tím skryto. To je asi důvod, proč dnes existuje diplomacie. Aby diplomat poslal zprávu, že se v Americe chystají volby, na to tam nemusí být.

Takže se nejedná jen o církevní záležitosti…

Spadá sem všechno, samozřejmě i politika. Diplomat ve světském slova smyslu jedná s představiteli států a k jeho práci patří i komunikace s místní církví. Účastní se minimálně jednou za rok jednání biskupské konference či jmenování biskupů.

Zmínil jste diplomatický styl. Co je tam nejdůležitější?

V zásadě psaní dopisů. Často může působit vtipně, že se jinak oslovuje prezident, jinak profesor, jinak kardinál. Jistěže to není důležité ke spáse, na tom se asi shodneme. Nicméně člověk nechce udělat trapas před ostatními. Pokud budeme sedět u piva nebo v kanceláři, tak asi i kardinálovi budu říkat „otče“. Ale veřejně někoho reprezentuje. Než se to člověk naučí, dělá v tom chyby. Vyučující nás opravuje, tam se kolikrát i nasmějeme. Ale je zajímavé, že jsem si na tento styl už trochu zvykl, takže když dnes otevřu nějaký dopis, už z oslovení zhruba vím, o kom je řeč. Zdá se to jako maličkost, ale usnadní to práci.

Specializujete se při studiu na konkrétní oblasti?

Ne, myslím, že trend je, aby nás poslali na všechny kontinenty. Část diplomatické kariéry, pokud se to tak dá nazvat, máme strávit i ve Vatikánu.

Jaké jazyky musíte znát?

Italštinu, španělštinu, francouzštinu a angličtinu máme povinně. Kdo těmito kurzy projde, může dělat něco navíc. Já jsem si vybral ruštinu, jiní zase arabštinu. To neznamená, že tím jazykem člověk musí hned mluvit, ale jsem schopen v něm číst. Dovedu si představit, že když do těch zemí člověk přijede a má základy, rozmluví se.

Když absolvujete akademii, jaké místo vás čeká?

Začíná se s nunciaturou, kam nastupujete jako sekretář. Zpravidla tam pracují dva diplomaté – nuncius a jeho sekretář. Typ práce ale hodně záleží na daném státu. Třeba v ČR vláda komunikuje přímo s církví, je tady svoboda, diplomaté můžou normálně jezdit po diecézích. Jinde je to napínavější: někde se jezdí s ochrankou, jinde se nesmí vycházet z nunciatury.

Kolik lidí se věnuje diplomacii na státním sekretariátu v Římě?

Maximálně desítky. Je to velmi efektivní úřad, když si to srovnáme, že na americké a ruské ambasádě u nás jsou či donedávna byly desítky až stovky pracovníků. Ten samý počet lidí má ve Vatikánu na starosti celý svět. Na státním sekretariátu sedí vždy nějaký monsignor zodpovědný za určitý stát nebo světové oblasti. Shromažďuje informace od nunciů, pročítá je a píše zkrácené zprávy, které dává svým představeným. Těmi jsou podsekretář a sekretář pro vztahy se státy (2. sekce) – ti dva pak mají představu o celém světě. Sekretář chodí pravidelně za Svatým otcem, který je díky tomu dobře informovaný, a společně koordinují, co dál.

Mění se nějak diplomacie Vatikánu v časech papeže Františka?

Hlavní linie jsou stejné kromě toho, že někdy mohou hrát roli třeba určité sympatie. František je více otevřený mezináboženskému dialogu nebo se mu to možná více daří, je to u něj asi i větší priorita (sem spadají třeba jeho návštěvy Saúdské Arábie nebo Iráku). To ale neznamená, že to začalo s Františkovým příchodem. Navazuje zde na dědictví předchůdců.

Některým lidem vadí, že se papež angažuje v mezinárodní politice. Co byste jim odpověděl?

Pokud je to k dobru věci, když jde o válku či hrozbu jaderných zbraní, je snad dobře, že se angažuje. Válku mezi Argentinou a Chile taky odvrátil tehdejší nuncius. Nebo vidíme, jak je tomu ve Venezuele, kde přímo žádají papeže: „Prosíme vás, vstupte do toho!“ Takže znepřátelené strany nakonec Svatý stolec i žádají o pomoc, protože ho vnímají jako relativně neutrální.

Velký rozruch většinou budí vyjednávání mezi Svatým stolcem a autoritářskými režimy. Třeba u prozatímní dohody o jmenování biskupů v Číně se kritika postupu nedá přeslechnout. Podle čeho se Vatikán rozhoduje?

Po naší zkušenosti s komunismem vidíme každou diskusi s komunisty negativně. U dohody s Čínou je to těžké. V zásadě jde o situace, kdy jednáte se zlem – tak tyto režimy lze nazvat. Ať děláte cokoli, vždy je to kritizovatelné. Kdyby ve Vatikánu nic nedělali, byli by kritizováni, že církvi nepomůžou. A když jí chtějí pomoct, jsou obviňováni, že jednají s komunisty. Tak co je správné?

Máte svůj osobní diplomatický vzor?

Jedním z nejhezčích momentů, které jsem v Římě prožil, je svatořečení Pavla VI. Na obrovské akce jinak moc nejsem, ale cítil jsem, že na Svatopetrském náměstí byl tehdy Bůh opravdu přítomen. Je něco pravdy na tom, že Pavel VI. byl mučedníkem své doby, i když nekrvavým. Nebyl vůbec v lehké situaci a myslím, že si ve Vatikánu užil... (povzdechl si P. Staněk). Byl to poslední papež diplomat, který prošel akademií. Svou misi jsem tak svěřil jeho přímluvě a říkal si: „Pavle šestý, ty sis asi taky prožil své, přimlouvej se za mě.“

Čím je život na diplomatické misi ještě specifi cký?

Je komplikovanější v tom smyslu, že člověk žije víceméně v samotě. V „normálních“ zemích si ale může najít nějakou komunitu (italskou, anglickou) a mluvit s běžnými lidmi, žít nějaký pastorační život.

Cítíte se v Římě doma?

Pokud myslíme slovem „doma“ základnu, tak asi ano. Ale v kulturním slova smyslu jsem doma v Ostravě.

Čeká vás služba světoběžníka…

Ale doma bude pořád tady. Zatím tu mám rodiče, sestru s rodinou, kamarády. Uvidíme, co bude za 50 let. Co já vím, co se stane se vztahy, které mám teď? Vnímám to už nyní, když jsem dlouho pryč. Třeba v presbyteriu jsou kněží, které už neznám. S těmi staršími to třeba půjde pořád dobře, ale jak budeme stárnout, nevím, zda budeme mít sílu se navštěvovat. A možná se jednou vrátím, pokud vše půjde podle představ, až na důchod.

Vnímáte to jako oběť?

Určitě. Při formaci v semináři jsem se chystal, že chci sloužit ostravsko-opavské diecézi. A najednou je z toho člověk vytržený a musí se ptát: Dobře, obojí je dobro – jít do Vatikánu i být tady. Které je ale větší? A když biskup rozhodl, že větší dobro je jít tam, šel jsem. Když zítra řekne „vrátíš se“, tak se vrátím. Nemám s tím problém.

A může to udělat?

Jasně že může. Poslušnost jsem slíbil jemu a jeho nástupcům. Celou dobu budu inkardinovaný v naší diecézi. Změní se to, až když se člověk stane nunciem. Uvidíme v červenci: dekret přijde buď z Vatikánu, anebo z Ostravy. Buď světová nunciatura, nebo farnost v ostravské diecézi. Mnozí z vatikánských služeb také odcházejí, není to nic mimořádného. Stává se, že je biskupové zavolají zpět kvůli nějaké službě – třeba potřebují generálního vikáře, sekretáře nebo obsadit farářské místo. Povolání zpátky znamená konec diplomatické cesty.

Jak často se dostanete do státu Vatikán?

Kdykoliv chci. Mám takovou zelenou kartičku, že tam můžu vstoupit. Při praxi na státním sekretariátu jsme dokonce měsíc bydleli v Domě sv. Marty. Ale že bych chodil do Vatikánu nějak často, to ne. Spíš tehdy, když je něco potřeba – je tam zdravotní středisko a řeší se tam i očkování nebo vstupní a výstupní prohlídky. Anebo tam párkrát za týden jdu studijně do archivu.

Máte ve Vatikánu nějaké oblíbené místo?

Pěkné jsou vatikánské zahrady, je to poklidné místo. A když za mnou někdo přijede do Říma, objednám to a jdeme se tam projít. Mám rád také lodžie v Apoštolském paláci. Jsou tam dokonce mapy z 16. století, kde je vyznačena Ostrava. Jak někdy říkají, že je Ostrava neznámá, tak tam už je nakreslená přímo na zdi. A to je milé, ne? (směje se)

P. FRANTIŠEK STANĚK se narodil roku 1985 v Ostravě. V Římě na studiích prožil už tři roky jako bohoslovec. Jako jáhen a později kaplan působil ve farnosti Odry (2011–2014) a do Říma se poté vrátil, aby studoval patrologii. Kvůli nástupu na Papežskou diplomatickou akademii ale změnil obor a na Papežské univerzitě Santa Croce dokončuje doktorát z dějin církevního práva. Papežskou diplomatickou akademii by měl absolvovat v létě.