V našem kostele uklízím už léta. A před pár lety mě náš kněz požádal, jestli bych si k tomu nepřibrala „rozpisy“ – tedy organizaci skupinek, které se po týdnu střídají tak, aby v kostele byl každý pátek večer po mši svaté někdo na úklid. Nejprve jsem se zděsila. Já? Říkala jsem mu: „Otče, vždyť já ty lidi ani neznám, nevím, jak s nimi jednat!“

Ale šlo to, zvykla jsem si. Dnes bych neměnila. Mám kolem sebe spoustu přátel, známé tváře… Není to, jako když někdo přijde do kostela, nedívá se doprava, doleva, „odbude“ si mši svatou a jde zase domů. Takhle to u nás není.

Máme sedm úklidových skupinek. Pět je jich takových, že tvoří společenství farníků jinde a úklid kostela si k tomu jen přiberou, dvě skupinky tvoří takoví samotáři, jednotlivci. Máme tady spolča mladých, společenství rodin, jednu skupinku ale tvoří třeba šikovné paní pekařky, co dvakrát týdně pečou koláče na objednávku. A naše skupinka – tedy ta, ve které uklízím i já – je taková „sousedská“, bydlíme všichni poblíž sebe, a tak se pak společně svezeme domů.

V pátek večer vždycky zajdu na mši svatou a vidím, jak se která skupinka sešla, jestli je jich aspoň šest. Když někdo chybí, seženeme náhradu. Ale někdy zase uklízí lidí víc, to když třeba manžel čeká na manželku a nebaví ho „jen tak stát a koukat“ nebo děti přijdou pomoci rodičům. Člověk hned vidí, jak je doma vedou, jak se umí postavit k práci – mnohokrát jsem velice příjemně překvapená. Posledně jsem viděla tatínka se dvěma kluky, jak se hned pustili do zametání presbytáře…

Nakonec se přiznám k jedné věci, k „nemoci z povolání“. Dřív jsem to tak neměla, ale dnes, jak přijdu do kostela, hned vidím: tady seděl někdo s hlubokými vruby na podrážce, od levého reflektoru visí pavučina…

MARTINA z Moravy

***

Cítím se v kostele opravdu jako doma. Znám každé jeho zákoutí. Dělá mi radost, když lidé poklekají před oltářem, který jsme potáhli čistým plátnem a ozdobili květinami, když nikde neleží mrtvolky hmyzu a prach z lavic nestírají farníci rukávy svého oděvu.

Může to znít zvláštně, ale úklid kostela je pro mě adorace prací. Modlíme se a pracujeme v místě, které posvěcuje společenství věřících s Kristem uprostřed, v eucharistii při mši svaté i ve svatostánku, kolem něhož stíráme prach. Někdy mi připadá, že je to podobné, jako když ve svátosti smíření očišťuji svou duši. Při úklidu dáváme do pořádku zase prostor, kde se s Kristem potkáváme, kam za námi přichází stejně jako do našeho srdce. A přitom je to jen úklid, služba, kterou může vykonávat prakticky každý: ženy, muži, děti, mladí i staří. Každý podle svých sil a možností. Plno kněží nám to připomíná: když budeme pracovat společně, utužíme společenství. Někdy mi přijde skoro škoda, že gruntujeme jen čtyřikrát do roka.

PAVLA ze středních Čech