Přicházím k rodinnému domku v klidné části Krnova, jen kousek od výpadovky na polské Głubczyce. Stisknu zvonek a za okamžik mě paní domu – Marie Přádková – vede dovnitř. U stolu už čeká druhý obyvatel na této adrese – P. Václav Turza – a tři další hosté, kteří na kněžské působení „strýčka Václava“ přišli vděčně vzpomínat.

P. Turza se narodil před osmdesáti sedmi lety a na svou paměť už se moc nemůže spoléhat. „Já si to nepamatuju, už jsem starý!“ usmívá se vedle mě sedící kněz v šedé mikině s černým solideem na hlavě, když si začínáme vyprávět o jeho životě. Slova se proto ujme bývalá profesorka němčiny a latiny krnovského gymnázia Ludmila Čajanová a vypráví, jak P. Václav po vysvěcení v roce 1970 zamířil nejdřív do Gottwaldova a ještě ve stejném roce začátkem listopadu přišel do Krnova: „Tady byl dva roky a zanechal tak hluboké stopy, že tu na něj dodnes vzpomínají jeho svěřenci a tvrdí, že to byla nejkrásnější léta jejich mládí.“

Hned navazuje František Mička: Když tady v Krnově otec Václav byl, tak tu byla dost velká mládežnická základna. Já jsem dělal varhaníka, tak jsme se skamarádili a začali jsme chodit na čundry. Každou sobotu po okolních lesích, bylo nás deset až patnáct. Pak jsme začali jezdit do Tater.“ „Pravidelně každý rok!“ připojí se P. Václav a září mu oči. Tajné mše svaté v jedné z chalup ve Ždiaru pod Belianskými Tatrami byly pro mladé neobvyklým zážitkem.

„Nech si chutnat,“ zašeptá otec Václav, když mi paní domu položí před mikrofon talíř s klobásami. Ptám se na spolužáky z litoměřického semináře a brzy padá první známé jméno – kardinál Dominik Duka. „Ten je teď šéfem, v Praze,“ objasní P. Turza okamžitě. Přátelé otce Václava mi hned podávají fotografii tabla novokněžského ročníku a mezi mladými muži brzy poznávám další známou tvář – biskupa Františka Radkovského. Od Druhého vatikánského koncilu tehdy uplynulo jen pět let. To musela být velká změna, obracím se na svého souseda. „Jistě. A dobrá,“ neváhá ani chvíli.

Fotbal i charita

Václava Turzu komunisté na studia dlouho nechtěli pustit. „Byl jsem účastníkem BiGy, biskupského gymnázia v Brně. Než to komunisté zavřeli,“ otevírá starý kněz další životní kapitolu. Zažil tam rok 1950 a byl svědkem odvlečení jezuitských vyučujících. Pracoval pak v uherskobrodské zbrojovce – jen kousek od svého rodiště, a protože nechtěl spolupracovat s režimem, na kněžství nemohl dlouho pomýšlet. Na nějakou dobu ho jako údržbáře zaměstnaly sestry sv. Hedviky v Břežanech u Znojma. Když se pak do semináře konečně dostal, rozhodně netrávil čas pouze za jeho zdmi: „Já jsem hrál za Pokratice u Litoměřic fotbal. Vždycky se ptali: ,Je tady ten malej?’ Tak jsem byl trochu populární.“ Na jakém postu, ptám se? „Malá postava – útok,“ odvětí někdejší kanonýr. Fotbal hrál P. Václav i ve svém dalším působišti – ve Slezských Rudolticích a Hrozové v Osoblažském výběžku. Ovšem nejen v roli hráče, dokonce tam nějakou dobu trénoval dorostence. „Občas jsme chodily jako holky-puberťačky na fotbal, a když nějaký fotbalista řekl nějaké škaredé slovo, hned se strýčkovi omlouval. Uvědomovali si, kdo je trénoval,“ vzpomíná další spolusedící Libuše Macháčková. Působení P. Turzy v jeho farnostech charakterizovala velká otevřenost. Na Osoblažsku se věnoval volyňským Čechům a hodně času věnoval rodinám s dětmi. „Už v Krnově zavedl v neděli dětskou mši. Naučil jsem se kvůli tomu brnkat na kytaru. S kytarovou mší jsme pak měli i turné po Osoblažsku,“ usmívá se František Mička. Právě pro častý kontakt s mladými zajistili komunisté po třech letech další přeložení – nejdřív do Jívové na kraji vojenského prostoru Libavá, později do Rudy nad Moravou a Nové Hradečné. Fotbalu a hokeje se ale nevzdal ani tam.

Kontakty P. Václava Turzy s Krnovskem se tím ovšem nepřetrhly. S manželi Přádkovými zakládal začátkem 90. let v bývalém klášteře salvatoriánů charitní zařízení pro vozíčkáře. Tehdy byl zároveň vůbec prvním prezidentem České katolické charity. Ačkoliv zbytek farářského života prožil na Šumpersku a Uničovsku, na Osoblažsko se pravidelně vracel. Účastnil se lidových misií, byl u obnovení křížů a kapliček, o které se postaralo obrodné sdružení Královský stolec. Na srdci mu ležely i česko-německé vztahy, jezdil na česko-německo-polské poutě do Rusína u Osoblahy, sloužil mše pro německé rodáky z Úvalna u Krnova. „Ještě tři, čtyři roky zpátky si otec Václav připravil i německé texty… Němci z toho byli úplně dojatí, vzpomínají na to dodnes,“ svědčí další účastnice bohoslužeb pro německé rodáky Ludmila Čajanová.

Kontakty mezi Přádkovými a P. Turzou měly ještě hlubší souvislost. „Manželovi se stal v roce 1976 úraz, zlomil si vaz a byl na vozíku. Měli jsme tehdy malé děti ve věku tří a pěti roků. Otec Václav zažil, jak jsme to tady neustále přebudovávali podle potřeb mého manžela… Já mu teď odplácím, jak nás podporoval po celý život,“ vypráví Marie Přádková. Ona zase P. Václavovi v pozdějších letech pomáhala s administrativou a byla i u předávek farností mezi kněžími. V létě 2012 ovdověla a P. Turza tehdy končil ve své poslední farnosti – Medlově.

Já nemám kam jít

„Při té poslední předávce se ke mně na chodbě přitočil a říká: ,Maruško, já nemám kam jít.’ A já mu řekla: ,Vy víte, že můj muž vám vždycky říkal, že se o vás postarám…’ Pro mě to bylo hrozné, já už si chtěla odpočinout…,“ přiznává žena, která svého dlouholetého spolupracovníka ve stejném roce přijala domů. Svou roli hrálo i to, že domácnost měla díky dlouholeté péči o manžela přizpůsobenou potřebám člověka, který se už hůř pohybuje. Jedná se třeba o výtah pro invalidní vozík, do zdviže se dá vstoupit přímo ze zaparkovaného auta. Úpravami prošla i koupelna s toaletou a bezbariérový je i pohyb po zahradě.

Cestu 121 začal P. Turza podporovat hned v době, kdy vznikla. Že ale může nadace pomoct i jemu, to napadlo Marii Přádkovou až loni, když se v příloze KT dočetla o různých způsobech, kterými Cesta 121 podporuje kněze. „Tak jsem zvedla telefon a zavolala panu Randovi, co bychom potřebovali. Já si tehdy říkala, že bych odsud chtěla na chvíli odjet a on by si přes mobil přivolal pomoc, takže jsem požádala o hodinky propojené s mobilem.“ To se podařilo, na odkládanou cestu už ale nedošlo, protože se o něco zhoršil zdravotní stav P. Turzy. Druhá věc ale pomáhá každodenně – zvonek u domovních dveří s telefonickým spojením a kamerkou. Díky tomu je možné prohlédnout si příchozího předem. Praktické je to zvlášť ve chvílích, kdy se Marie Přádková vypraví na nákup a P. Václav je doma sám. Cesta 121 zajišťuje i měsíční výpomoc – příspěvek pomáhá s úhradou doplatků za léky, některé hygienické potřeby nebo servis naslouchadel.

Do budoucna by se mohl hodit i počítač. „Otec Václav už jedním prstem obslouží internet, má stažený breviář a okupuje můj notebook,“ směje se Marie Přádková, když vypráví o modlitebním životě P. Turzy. Díky ochotě dalších krnovských duchovních může P. Václav pravidelně zažít i kněžské společenství. „Chodí tu moji spolubratři minorité,“ zmíní vzápětí řeholníky, kteří k němu docházejí i ke svátosti smíření. Stavuje se i krnovský děkan P. Karel Doležel. Každou neděli pak P. Václav jezdí na poutní místo Cvilín nad městem koncelebrovat z první lavice. „Bez toho bych nemohl být, to radši umřu,“ má P. Václav Turza jasno.

Jiný tě přepáše…

Kdo má zkušenost s domácí péčí, ví, že to je velmi namáhavá služba. Těžší chvíle pomáhá překonat úzký vztah mezi lidmi pod jednou střechou. Platí to i pro krnovskou domácnost Marie Přádkové a P. Turzy. Společný život je podle paní Marie možný díky tomu, že se znali dlouhá léta předtím a věděli o sobě všechno: „Pochopila jsem, že to není jen tak, vzít si kněze domů. Starat se o kněze je nesmírně těžké, protože jsou zvyklí hospodařit sami. Mají své vrtochy, na faře byli svými vlastními pány.“ Velmi špatně na ni ale působí představa, že by P. Turza strávil zbytek života v některém z domovů pro seniory, a cituje úryvek ze závěru Janova evangelia: „‘Až zestárneš, jiný tě přepáše a povede tě, kam nechceš.’ Platí to o starých lidech a zvlášť o kněžích, ti to mají ve stáří opravdu těžké. Zmiňuje přitom osudy některých kněží ze svého okolí, kteří svůj závěr života v domácím prostředí prožít nemohli. „To je někdy život pod psa,“ zamyslí se žena s dlouholetou zkušeností pečovatelky… „Ale krásný,“ doplní ji pohotově P. Václav.