Ve 31. týdnu si mě nechali v nemocnici, když zjistili, že moje holčička je malá a zjistili, že mi chybí i plodová voda. Navrhli akutní císařský řez.

Když jsem se probudila po narkóze, lékař mi řekl: „Je mi líto, ale vaše dcera se narodila s váhou 900 g a fatálními vývojovými vadami. Nemá šanci na přežití.“ Dcera poté ještě tři dny žila. Pohled na ni byl nepopsatelný, bylo strašné dívat se na to, jak vaše dítě umírá před očima. Když zemřela, zavřela jsem se doma. Sesypal se mi celý svět a zbyla mi prázdná náruč a jizva na břiše. Psychiatr mi diagnostikoval post trauma. Dostala jsem léky. V té době u nás v jižních Čechách ještě nepůsobil perinatální hospic Jihočeské Dítě v srdci, který by mi pomohl nést to trápení. Nakonec jsem našla přes web emimino.cz skupinku maminek s podobným osudem. Moc mi pomohly. Po dalších deseti měsících jsem otěhotněla znovu. Kdo ale říká, že časem zapomenete, nemá pravdu. Naštěstí jsem objevila poradnu Jihočeského Dítěte v srdci, kde jsem mohla znovu o všem v bezpečí mluvit. Tam jsem si také uvědomila, že čas nic nezahojí, jen se s tím musíte naučit žít.