Každá lidská pospolitost se dá v hrubých rysech rozlišit vždy na dva nestejné vzorky. Mezi námi tak žijí kafíčkáři a pivaři, hyperaktivní a „leklé ryby“, ti, co se rádi rozvalí u vody, zatímco jiní spěchají do hor. Zkrátka každý je jiný a u nově příchozích se dá jen stěží dopředu odhadnout, zda a kam zapadnou.

I ve skupině Ježíšových apoštolů se jistě skrývalo bohatství povah, názorů, nálad a dynamik. Ne každý musel být vpředu, zatímco jinému to tak jedno nebylo. Občas to mezi nimi zajiskřilo, ale nakonec se přece jen dali spojit jediným Mistrem. O to vzácnější shodu můžeme vidět ve chvíli, kdy všichni do jednoho kráčejí ( jako stádo?) na loď, aby se v noci ( jak nelogické!) přeplavili na druhý břeh. Děje se tak po sérii Ježíšových kázání, která učedníky evidentně pohnula natolik, že zapomněli na svoje praktické „rybářské“ zkušenosti a nechali se (s)vést. Jak velká musela být jejich jistota! Jsou s Ježíšem, efekt „vyvolení“ stále ještě zabírá, všechno klape, duch vzájemnosti je maximální. Navíc jsou kolem ještě i jiné lodě. Co by se tak mohlo asi stát!

A stane. Dvě obyčejné věci: Ježíš usne a zvedne se vítr. Jsou to večer a na volném moři tak nečekané skutečnosti? To, co učedníky možná nejvíc vyděsilo, nebyl ani tak hukot moře, ani voda valící se do loďky. Nejvíc je muselo zasáhnout, jak rychle se na lodi, kde znali každé prkénko, na dokonale zabezpečeném území, které bylo svrchovaně jejich, proměnila jejich jistota v chaos, strach a úzkost. Největší nejistotu zjevně neprožíváme tam, kde nic neznáme, ale tam, kde jsme naopak „doma“…

Ve chvíli Ježíšova spánku se ještě umocnila jedna drobnost: do téhle šlamastiky jsi nás dostal „ty“! Ježíš byl přece ten hybatel, který učedníky „… vybídl… přeplavme se“. Co jim asi tak šlo za té bouře hlavou? „O co ti jde? Chceš nás zabít? Co to tady na nás zkoušíš? K čemu jsi nám tady dobrý, když spíš? Víš vůbec, jaká je naše realita? A zajímá tě to? Nespletli jsme se v tobě?“

Největší bouře se tak paradoxně neodehrávala na moři, ale v srdcích učedníků. Tváří v tvář Ježíšovu klidnému spánku museli být vytočení a rozžhavení doběla. Učedníci proto dělají jedinou věc: probouzí Ježíše, znovu ho zpřítomňují, vrací do reality, do jejich zápasu. Ať se tedy ukáže.

Čím to vlastně ti muži prošli? Zátěžovým výcvikem navrženým Ježíšem? Bojovou hrou na moři? Zkouškou odvahy? Všechno z toho by znamenalo, že „chytrý Ježíš“ vyučuje (a i mírně „prudí“) „neznalé učedníky“. Nerovný bažantsko-mazákovský souboj.

Ne. Ježíš touto bouří na moři dává zakusit, do jak hlubokých a temných hlubin zápasů a niterných bouří člověka je ochotný jít. A zvlášť tam, kde je bezpečně „doma“.

P. HYACINT KUCHTA OPraem., 

kaplan na Svatém Kopečku