Proč to, že neuneseme jiný názor, dělá problém i katolíkům, kteří by měli mít smysl pro všeobecnost?

Mám pocit, že katolíci o sobě stále mají příliš vysoké mínění. Jako kdyby „katolictví“ mělo kolem člověka vytvářet nějaký ochranný plášť, díky němuž se mu nebudou dít stejné věci jako ostatním lidem, anebo jako kdyby příslušnost ke katolické církvi měla automaticky člověku přidělit větší osobnostní zralost či schopnost otevřenosti a dialogu. Vidíme, že tomu tak není. Katolíci nejsou o nic lepší ani o nic horší než ostatní lidé. Ano, katolictví by mělo přinášet větší nárok právě na otevřenost a všeobecnost, ale vůbec nic to neříká o tom, jestli se tak skutečně děje.

Co to tedy vypovídá o nás a o naší víře?

To je samozřejmě velmi široká otázka. Být příslušníkem katolické církve, chodit do kostela, přijímat svátosti ještě neznamená, že mám skutečně živý vztah s Bohem. Víra není uzavřený systém, víra je vztah a ke vztahu vždy patří i otevřenost. Otevřenost k tomu, že věci mohou být jinak, než předpokládám. Ke vztahu, tedy i k víře patří samozřejmě také stabilita, ale není to stabilita mrtvá, bez pohybu. Jakmile jakýkoli vztah ztratí svou živost, změní se v rutinu, ve schéma. To platí o víře i o všech mezilidských vztazích. A vůči riziku, že ustrneme v takovémto schématu, nás neochrání ani to, že jsme pokřtěni, ani žádný církevní úřad. A proto v církvi stejně jako všude ve společnosti najdeme samozřejmě jak živé vztahy a živou víru, tak i vztahy a víru ustrnulou ve schématech.

Jakou roli zde hraje strach – z toho, že naše víra či vidění světa, které je pro nás srozumitelné, budou zpochybněny?

Strach a z toho plynoucí pocit ohrožení je v konfliktech a střetech samozřejmě naprosto zásadní. Vyvolává obrannou reakci – útěk, nebo útok. A útok znamená agresi.

Způsob vnímání světa pochopitelně patří k našim základním jistotám a posiluje naši životní stabilitu. Pokud někdo nebo něco, třeba nějaká událost, zpochybní naše vidění světa (např. člověk, kterému jsme věřili, selže), může to pro nás znamenat existenciální ohrožení a třeba i zpochybnění celé instituce – ať už jde o stát, nebo církev.

Je pochopitelné, že se naše duše snaží znovu obnovit původní obraz, a to třeba i za cenu popření některých zjevných faktů. V psychologii se tomu říká kognitivní disonance, lidově řečeno – co nesouhlasí s mým vnímáním světa, prostě nevidím. Řada výzkumů ukazuje, že člověk ve svém základním nastavení nehledá pravdu a realitu, ale vybírá si fakta, která potvrzují jeho chápání světa, a za toto vidění světa bojuje. Je to trochu jako pud sebezáchovy – pokud je svět takový, jaký ho potřebujeme mít, cítíme se bezpečněji.

I proto je tak těžké uznat svůj omyl a to, že ten druhý měl v něčem pravdu?

Ano, uznat svůj omyl nebo aspoň částečně připustit, že realita je jiná, než si myslíme, je pro člověka hodně těžké, znejisťuje a destabilizuje ho. A pokud je navíc dotyčný třeba sám v sobě nejistý, může ho odlišný názor druhého člověka tak rozkolísat, že ho prostě odmítne, i když je pravdivý. Mluvíme zde vlastně o osobnostní zralosti člověka. Pokud je opravdu zralý a sám v sobě dobře usazený, není pro něj jinakost druhých lidí ohrožující.

Co kromě osobnostní zralosti hraje ještě roli?

Do podobných debat se velmi silně promítá i to, jak dalece je dotyčný člověk skutečně znalý věci a jaké má vědomosti. Není to tak dávno, co američtí sociální psychologové Dunning a Kruger přišli na zajímavou věc – čím je člověk méně znalý věci, tím jistější je v prosazování svého tvrzení a tím méně je schopný nějaké reflexe. Naopak lidé, kteří jsou skutečnými odborníky, si zároveň jsou vědomi složitosti celého problému a bývají pokornější, protože vědí, že realita je daleko složitější a že o dané problematice nevědí všechno. Debaty takových lidí pak ve veřejném prostoru paradoxně vyznívají ve prospěch méně znalého a méně vzdělaného člověka, protože odborník prezentuje svůj názor mnohem pokorněji a ne tak suverénně.

Vzpomínám si na jednu televizní debatu dvou duchovních o Istanbulské úmluvě, ze které mi až běhal mráz po zádech. Jeden z nich si k dané problematice přečetl jenom jednu jedinou knihu, kterou se neustále oháněl, a vystupoval velmi suverénně. Druhý účastník diskuse toho věděl evidentně mnohonásobně více, ale vystupoval opatrně a pokorně. Ten méně vzdělaný vůbec nebyl schopný nějaké kritické sebereflexe...

Jak tedy dosáhnout křesťanského nadhledu, z čeho by měl pramenit?

Vlastně se ptáte, jak dosáhnout zralého postoje, ke kterému patří otevřenost, schopnost reflexe, pokora a tak dále. Začnu od toho jednoduššího – vzdělávat se. Mám bohužel pocit, že vzdělanost je mezi lidmi, včetně katolíků, prachmizerná. Nemůžeme se pak divit, že jsme tak málo schopní skutečně si uvědomit, co se kolem nás děje.

A ten složitější krok je práce na osobní zralosti. Lehce se to řekne, ale cesta k ní je velmi dlouhá. Je to celoživotní proces, který vede skrze poznání sebe sama, svých osobních zátěží a omezení. Často nám na této cestě pomohou naše neúspěchy a selhání, které nám před oči postaví naši křehkost a omezenost. A pokud tuto svoji křehkost dokážeme přijmout a mít rádi, uleví se nám. Už nemusíme tolik bojovat, abychom své ego obhájili před druhými, nemusíme být „ti dobří“, můžeme být takoví, jací jsme. A zároveň nás přestanou tolik ohrožovat druzí a jejich jinakost, protože víme, že i oni jsou jen křehcí a omezení lidé. Zralý člověk dokáže být velmi shovívavý k lidské křehkosti a omylnosti, své i druhých.

Možná máte pocit, že to zní příliš světsky, sekulárně. Ale když si to přečtete ještě jednou, zjistíte, že právě k takovému postoji křesťanství vede a že i pohled Boha na člověka a na lidskou křehkost je plný shovívavosti a lásky. Nakonec, evangelium je takových situací plné.

Sám říkáte, že takovou cestu nelze urazit za den. Měl byste pro začátek aspoň radu, jak se hned nenaštvat, když druhý argumentuje fake news? Nebo jak nemít poslední slovo a kdy raději mlčet?

Možná je dobré si uvědomit, že pokud nás druhý člověk nebude chtít slyšet, tak nás prostě neuslyší, i když budeme argumentovat čímkoli. Zkrátka pro přesvědčení druhého můžeme udělat jen opravdu hodně málo. Jeden český psychiatr napsal ve své knize k tématu, jak komunikovat s lidmi trpícími schizofrenií, tedy s lidmi, kteří mají utkvělé představy – bludy a halucinace, že je dobré svůj názor vyslovit. Tedy že já vidím realitu odlišně, aniž bych se ho snažil přesvědčit, že nemá pravdu, protože by to z jeho strany vedlo jenom k agresivnímu útoku. On to zkrátka takto vidí a nic s tím neudělám.

Jaká šance se v rozhádané společnosti otevírá pro křesťany?

Obrovská. Ale ne tolik v břitkosti konfrontace nebo ve studené odbornosti, nýbrž v laskavosti. Laskavost totiž ve světě zoufale chybí a bojím se, že pokud ji do světa nevnesou ti, kteří se odvolávají na Boha-lásku, bude svět jen plný diskusí, které nikam nepovedou, protože to bude jen jeden monolog vedle druhého. Prvotní je tedy vztah, a teprve když existuje mezi lidmi vztah, jsou schopni slyšet se navzájem.