Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Červenec 2026
Červen 2026
Květen 2026
Duben 2026
Březen 2026
Únor 2026
Leden 2026
Prosinec 2025
Listopad 2025
Říjen 2025
Září 2025
Srpen 2025
Červenec 2025
Červen 2025
Květen 2025
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Spiritualita|Srdce, v němž se smiřuje Bůh i člověk

Srdce, v němž se smiřuje Bůh i člověk

7. 6. 2021

Tisk

Probodené srdce, ovinuté trním, s plameny a křížem (čili zbožná úcta k Božskému srdci Páně) – to prý není nic pro moderního člověka. Významný německý teolog, kterého mnozí označovali za „církevního učitele“ dvacátého století, tento předsudek přesvědčivě vyvrací.

Srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby. Nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, ve kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem.

Úcta k Ježíšovu srdci není přežitá

Jestliže má být úcta Božského srdce opravdová, má připomínat Pánovo srdce již jménem. Není nevyhnutelně potřebné, aby se naše vzývání a modlitby adresovaly přímo na toto srdce. Stačí, a v případě přehnané přecitlivělosti je i lepší, jestliže se obrátíme na Pána Ježíše samého a budeme ho vzývat, hledat a milovat při pohledu na jeho Srdce.

To je Srdce, které na sebe vzalo temnosti a hříchy světa a svoji opuštěnost od Boha. Vložilo do Otcových rukou Srdce, které nehledalo jinou moc než moc odpouštět a milovat. Srdce, které bylo probodeno kopím, aby se stalo pramenem milosti. Hle, Srdce, které je současně středem světa. V něm se střídají Bůh i svět, věčnost i časnost, život i smrt. Hle, Srdce, v němž se sjednocuje Božství i člověčenství v podstatnou jednotu, vstoupily do existenční skutečnosti, a tak provedly svoje cíle. V tomto srdci se smiřuje Bůh i člověk, vtělené slovo i lidské bytosti. Když hovořím o Ježíšově srdci, vyznávám vlastně to sjednocující nejhlubší nitro, které se zjevovalo a uplatňovalo v životních událostech Ježíše z Nazaretu a tomuto životu dávalo význam a smysl, smysl Boha a lásky, která se rodí a omlazuje ve smrti. Toto Srdce není „sladké“, ale spíše děsivé Srdce. Děsivé pro svou smrtelnou úzkost a lásku, se kterou se Bůh sám vydává do rukou svých stvoření, aby jim mohl odpustit viny hříchu. Děsivé pro svou náročnost, s níž nás vyzývá, abychom se zúčastnili jeho údělu. Děsivé konečně pro důvěru, kterou do nás vkládá přes naše křehkosti a nestálosti. A jestliže je toto Srdce sladké, jde vlastně o sladkost lásky, která dozrála ve smrti.

Nemysleme si, že takováto úcta k Ježíšovu srdci je staromódní a přežitá. Moderní křesťan není ten, kdo svéhlavě zavrhuje všechno minulé a pokládá za budoucnost povrchnost. Opravdu moderní křesťan si zachovává staré a předvídá budoucí. Nejednou se stává, že tzv. staré věci v církvi jsou jen naoko staré, ve skutečnosti jsou mladé, protože v sobě utajují věci budoucí, i když ještě neviditelné našim očím. Kdo má odvahu v nynějších dobách naivního individualismu pěstovat pravou pobožnost církve, ten už vkročil do nového, právě začínajícího věku.

Neznámá krajina, kterou objeví budoucnost

Tak tomu bude i s úctou Božského srdce. Ona má málo společného s obdobím baroka. Není ani jakýmsi náboženským luxusem, přepychem, který by se sobecky soustřeďoval jen na sebe a na svoji vlastní duši. Vždyť v této pobožnosti se klaním Srdci, které zapomnělo na sebe, aby ve smrtelné opuštěnosti sňalo naše viny a v naší službě snášelo útrapy dne. Na stéble baroka jen dozrálo semeno, které dnes v zemi umírá, aby zítra přineslo novou úrodu. Úrodu osamělého srdce, které má sílu rozhodovat, úrodu víry uprostřed ohlušující nevěry, úrodu pevného přesvědčení o Boží existenci uprostřed světa, který lehkomyslně nebo bojácně vyhlašuje, že Bůh je mrtvý. Úrodu vzájemné lásky uprostřed násilnické vypočítavosti egoismu. Úrodu lásky ke kříži a odvahy umírat uprostřed světa, který se honosí vítězstvím nad smrtí, ale ve skutečnosti jen schovává umírající do nemocnic, prodlužuje jejich smrtelný zápas, a přitom se domnívá, že prodlužuje život.

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost. Právě proto pochopit úctu Ježíšova srdce ve víře, naději a lásce je stále nové dobrodružství, které se završí jen tehdy, když člověk odkryje svoje vlastní srdce a zjistí, že tato děsivá hloubka je plná Boha.

(Pastorace.cz; redakčně kráceno)

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou