V rozsáhlém areálu je kromě kláštera a kostela také dům pro seniory Domov Matky Rosy, Hospic sv. Josefa, který provozuje Charita, a Diecézní archiv Biskupství brněnského. „Poté, co byly sestry v roce 1950 vyhnány, sídlila zde za komunistů armáda,“ připomíná provinční představená kongregace sestra Františka, civilním jménem Elena Sebíňová.

Pomoc nejchudším

Zakladateli kongregace byli sestra Rosa Vůjtěchová (1876–1945) a brněnský biskup hrabě Pavel Huyn (1868–1946). „Bez jednoho ani druhého by kongregace nikdy nevznikla. Aniž by o sobě věděli, měli oba dva v srdci touhu pomáhat těm největším chudákům,“ tvrdí sestra Františka. Sestra Rosa byla v té době boromejkou a pečovala převážně o movité nemocné. Tam si uvědomila, že by chtěla sloužit nejchudším.

Biskup Huyn se zase setkával při zaopatřování nemocných s největší bídou přímo v rodinách. Když jednou navštívil nemocnou matku s mnoha dětmi, za kterou musela vést domácnost teprve čtrnáctiletá dcera, chtěl jim pomoct. Oslovil proto několik řádů, jestli by jejich sestry nemohly docházet zdarma pomáhat do rodin nemocných. Všechny řády měly ale své poslání a povinnosti, které musely plnit. Stejnou vizi měla i sestra Rosa, ale nevěděla, jak na to. Když se společně, jak říkají sestry, díky Božímu vedení sešli, biskup zařídil potřebné formality pro vznik kongregace a sestra Rosa se postarala o praktickou stránku věci a samotnou realizaci myšlenky pomáhat v nejchudších rodinách nemocným.

Nové muzeum

Kongregaci lze považovat za novodobou: 3. prosince 1915 papež Benedikt XV. udělil oficiální dovolení k jejímu založení.

I na ní se ale zásadně podepsaly krvavé dějiny minulého století. Historii připomíná muzeum v oratoři kostela. „Chtěli jsme ho slavnostně otevřít při loňské Noci kostelů, ale nakonec k tomu kvůli pandemii nedošlo. Kdo chce, může si však stálou expozici prohlédnout kdykoliv po mši svaté nebo po předchozí telefonické domluvě,“ upozorňuje sestra Františka. Část výstavy dokonce sama zpracovala graficky. „Grafikům obyčejně práce trvala, a tak jsem se rozhodla absolvovat na Slovensku školení v jednom grafickém programu. Výhodou bylo, že jsem si potom vše udělala podle svých představ,“ říká s úsměvem na tváři rodilá Slovenka. O historii kongregace umí poutavě vyprávět, a dokonce o ní napsala tři knihy.

Osudy těšitelek

V knize Kříž je mou radostí, která přibližuje životní příběh Matky Rosy Vůjtěchové, popisuje autorka počátky působení sester v Brně a Rajhradě. V knize Dávám všechno se pak zaměřila na život sestry Marie Anežky, někdejší komtesy Františky Coudenhove-Honrichs. Čtenář se dozví podrobnosti o jejím dětství na zámku v Kunštátu, o pohnutých osudech řeholního společenství sester těšitelek, které krátce po svém rozšíření v Československu musely čelit hrůzám druhé světové války i perzekucím komunistů po roce 1948. Tato jediná dědička zámku a statku v Kunštátu odkázala veškerý majetek kongregaci a poté zemřela v Argentině. A třetí kniha Sestra do nepohody aneb, jak se vedlo řeholnicím ve stínu rudého praporu zachycuje život další představené – matky Marty Vintrové.

Kontroverzní biskup?

Z historického pohledu bývá biskup Huyn kritizován, že neměl blízko k českému a moravskému národu, dbal spíše na okázalost a žehnal zbraním vojáků. „Už se ale téměř nemluví o tom, že ještě před vznikem kongregace založil v Brně Spolek pro bezplatné ošetřování nemocných. Nevím, jestli bylo tehdy běžné, aby se biskup zajímal o nemocné žebráky. Dále založil tzv. Staniční misi. V té době totiž do Brna přijížděla děvčata z vesnic za prací. Hned na nádraží se je kdekdo snažil zverbovat k nekalým věcem, protože se dívky neuměly ve víru velkoměsta orientovat. Biskup proto na nádraží poslal zbožné dámy, které jim pomáhaly najít slušnou práci a bydlení, aby dívky morálně nepadly,“ popisuje sestra Františka a doplňuje, že do biskupova smýšlení se odrazilo i to, že byl hrabě a jeho otec sloužil v armádě coby generál.

„Díky přísné výchově měl k vojákům blízko. Vedl například exercicie pro brance a vojáky. Během války klidně ve čtyři ráno vstal a šel vojáky zpovídat nebo pro ně sloužil mši svatou předtím, než odešli do boje. A neudělal to jen jednou, ale vícekrát. Šlo mu o podporu potřebných i vojáků,“ připomíná sestra Františka méně známé vlastnosti pozdějšího pražského arcibiskupa.

Po vzniku Československa odešel do exilu ve Švýcarsku, kde 1. října roku 1946 zemřel. Letošní 75. výročí úmrtí si chtějí sestry připomenout slavnostní mší svatou.

Jak těšit Ježíše

V Rajhradu dnes žije devět sester ve věku 25 až 98 let. V brněnském domě sídlí generalát kongregace a dvě novicky. Další domy jsou na Slovensku a v Argentině. „Těžko říct, jestli je náš zakladatel z pohledu věčnosti s námi spokojený. Po násilném ukončení naší činnosti komunisty, kdy kongregace měla 126 sester, osm novicek a tři kandidátky, byly sestry nuceny pracovat v průmyslu, nemocnicích i domovech pro důchodce. Po dlouhých desetiletích je těžké vracet se do ulic mezi nejpotřebnější. Víme, že i dnes je ale potřeba pomáhat sociálně slabým. Rády bychom toto naše základní poslání obnovily,“ říká při loučení provinční představená.

Ještě předtím se snaží najít odpověď na otázku, jak dnes sestry těší Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Podle jejího mínění musí člověk tuto odpověď hledat celý život. „Jsem ale přesvědčená, že Pán Ježíš především chce, abychom byli šťastní. Potěšíme ho, když se jím necháme udělat šťastnými. Dnes se štěstí zaměňuje s termínem ‚být v pohodě‘. Štěstí podle Ježíšova projektu je ale málokdy o bytí v pohodě. Spíše je to pocit užitečnosti a smysluplnosti bytí, že tady člověk pro něco a někoho je,“ uzavírá svou úvahu řeholnice.