Počátkem prosince jste v Řitonicích žehnali venkovní vyřezávaný betlém. Jak se tento nápad zrodil?

Zrálo to ve mně několik let. Občas jsem vídával různě po kraji takové betlémy. Na mysli mi vyvstává například Jírův betlém na Malé Skále u Turnova (u Boučkova statku). Zmínil jsem se o svém nápadu kamarádům z našeho nadačního fondu v Řitonicích a řekli mi, že ve vedlejší vesnici v Rohatsku žije umělecký řezbář Marek Pilař, který takové betlémy vyrábí. Přišlo mi jako naprosto skvělá věc, že to bude někdo přímo z toho kraje, a navíc s takovým jménem.

Součástí události byl koncert, kde zazněly vánoční písně Zdeňka N. Bričkovského, které jste nazpíval už předtím na desku Zapomenutý příběh. Čím je vám vánoční příběh blízký a jak může promlouvat do dnešní doby?

Myslím, že tou neobyčejnou lidskostí a láskou, jíž oplývá. A může nám být inspirací v našich životech, kdy se často rozhodujeme zbrkle na základě prvního dojmu, často jsme se vším velmi rychle hotovi, vynášíme sami v sobě nebo i navenek rychlé soudy a neuvědomujeme si, že věci mohou mít i jiné stránky, důvody, konsekvence.

Za pár dní se bude v tomto kostele zpívat Rybova Česká mše vánoční. Těšíte se?

Přiznám se zcela otevřeně, že Rybovku vlastně moc neznám, respektive nikdy jsem ji nezpíval. Občas u nás na Štědrý den zněla z gramofonu, když jsem byl ještě kluk, ale tehdy jsem k tomu neměl moc vztah. V podání kamarádů ze sboru Rebelcanto, který ji každoročně zpívá 26. prosince právě v kostele sv. Štěpána v Řitonicích, ji však velmi rád poslouchám.

Řitonický kostel sv. Štěpána má zajímavou historii. Mohl byste ji trochu přiblížit? Jaký k němu máte vztah?

Kromě toho, že je bezmála 700 let starý, je tento kostel zajímavý tím, že jej pravidelně navštěvovala Ema Destinnová, která trávila letní prázdniny na zámku ve vedlejší vesnici Domousnice. Údajně tam za ní párkrát přijel i slavný tenor Enrico Caruso. Ema Destinnová dokonce pomohla do kostela zafinancovat varhany, takže je dost možné, že si tam i zazpívala. Můj osobní vztah ke kostelu je velmi vřelý - už i proto, že jsem zde byl jako dítě pokřtěn a o pár desítek let později jsem zde nechal pokřtít svou dceru.

Co bylo nejnáročnější, když jste se rozhodli kostel zachraňovat? A co byl pro vás naopak silný moment, který vás utvrdil v tom, že to má smysl?

Nejsilnějším okamžikem bylo, když jsem oslovil místní komunitu a lidi okolo Sboru dobrovolných hasičů, aby mi pomohli s přípravami prvního velkého benefičního koncertu. Bylo krásné, jak se všichni zapojili. Náročnější pak bylo sledovat, jak se po pár letech postupně mezi sebou začali hádat, kdo pomáhá víc a kdo míň, kdo komu nemá rozkazovat a kdo má koho poslouchat. Později jsem ovšem zjistil, že tahle absurdita se odehrává skoro na všech vesnicích a že je to zakořeněné v nás lidech. Takový venkovský kolorit.

Nedávno jste byl účastníkem soutěže StarDance, kde Marek Eben upozornil na vaši pomoc řitonickému kostelu. Mělo to dopad?

Samozřejmě mělo! To napadlo Marka a já jsem mu za to neskonale vděčný. Ozvalo se dost lidí, že by chtěli pomoct. Dokonce mě pozval Památkový ústav, abych předal cenu jakožto umělec, který se zabývá obnovou památky. Každá takováhle reklama je pro naši činnost dobrá. Lidi vás pak berou tak nějak víc vážně. Tedy aspoň doufám.

Zmínil jste pěvkyni Emu Destinnovou a její náklonnost k tomuto kostelu. Je to náhoda, že zpěváci mají vztah k něčemu, kde se potkává svět umělecký a duchovní? Vidíte v tom souvislost i u sebe?

Nevím, je to možné. Tohle je téma na samostatný rozhovor. Já osobně to vnímám tak, že mi byl svěřen do života jakýsi dar, tedy hudební talent, hlas, a že bych ho měl využívat i jinak než jen k obživě. Mám pocit, že při zpěvu či jeho poslechu dochází k jakémusi propojení země a vesmíru, a totéž cítím, když navštívím třeba právě kostel.

Kdo vám pomohl objevit váš talent? A co bylo oním zásadním podnětem, že jste se rozhodl jít touto cestou?

Snad to nebude znít nepokorně, ale tak nějak jsem ho v sobě objevil sám. Pamatuju si, že jsem jednou šel po ulici a zpíval si - a v hlavě se mi samy od sebe rodily úplně nové melodie, které jsem do té doby neznal, a cítil jsem se v tom zvláštně, svobodně a radostně. Tehdy jsem si uvědomil tu sílu. Moji rodiče mě samozřejmě v mé zálibě utvrzovali a pomáhali mi tím, že mi poskytovali zázemí, abych se zpěvu mohl věnovat.

V jednom rozhovoru jste prozradil, že jak stárnete, více se zamýšlíte nad životem i nad smyslem víry. Jaké impulzy vás k tomu vedly?

Vlastně ani nevím. Snad to byl právě křest, který si sice nepamatuju, ale třeba od té doby mé kroky právě směřují tímto směrem. Víra pro mě začala být důležitá v určitých těžkých chvílích mého života, ale postupně si ji začínám užívat i v těch lehkých - krásných.

Co je pro vás v životě důležité?

Láska.

Jak strávíte letošní vánoční svátky? Na co se nejvíc těšíte?

Pokud možno v co nejužším rodinném kruhu. A na co se těším? Na moc přítomného okamžiku.

ONDŘEJ RUML (*1981 Jablonec nad Nisou) vystudoval pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka. Vystupuje s projektem One Man Show Nahubu, přičemž využívá tzv. smyčkovač, který mu pomáhá tvořit písně živě na pódiu pouze za pomoci hlasu. S kapelou Matej Benko Quintet natočil album Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha. Hrál v lyrikálu Petra Hapky a Michala Horáčka Kudykam a v muzikálech Hamlet: The Rock Opera, Quasimodo, Johanka z Arku a Lazarus. S Vojtěchem Dykem spolupracoval na Mši Leonarda Bernsteina. Letos se zúčastnil taneční soutěže StarDance.