Stránky v KT 11 v roce 2020 ještě překypovaly běžným životem. Psali jsme o postních aktivitách i sedmém výročí nástupu papeže Františka. V KT 12 ale už vládla mimořádná atmosféra. „Všichni věřící jsou do odvolání dispenzováni od fyzické účasti na nedělních bohoslužbách. Bohoslužby je možné sledovat prostřednictvím médií a Den Páně slavit v rodinném kruhu,“ napsali naši biskupové a vyzvali k respektování karanténních opatření. „Nechceme však prožívat tuto dobu jen jako krizi. Co ji uchopit jako šanci, kdy se můžeme na dosavadní život i způsob uctívání Boha podívat jinak?“ odpověděli jsme tehdy v redakci a začali proměňovat obsah tak, aby byl k užitku i v nových podmínkách.

„Čas covidu mohli kněží pojmout jako dlouhou dovolenou, nebo jako výzvu hledat nové cesty,“ hodnotí zlínský farář P. Kamil Obr a o pandemii jako o filtru mluví také polský pastorální teolog P. Andrzej Dragula. „Ukázaly se dva protichůdné trendy. Na jedné straně urychlila odchody z církve, ale také posílila vztah k církvi u těch, kdo zůstali,“ míní teolog, který vychází z polské zkušenosti rychlé sekularizace. Jinak ovšem pandemie podle Draguly poprvé v dějinách nevyvolala masové náboženské probuzení. „Byla pro nás především záležitostí zdravotnictví a epidemiologie,“ podotýká polský kněz.

V době covidové se střídaly fáze zpřísňování pravidel s jejich uvolňováním a farnosti si po počátečním rušení všech akcí zvykly na mimořádné podmínky: omezení zpěvu při mších, počítání kapacity kostela a povolenou obsazenost lavic v procentech, bezkontaktní pozdravení pokoje, ale i hlubší zkušenosti – třeba se slavením domácí bohoslužby. Po dvou letech, v předjaří 2022, se nemoc mj. díky svým slabším mutacím a očkování oslabila a stát zrušil poslední nařízení. „Zveme vás k návratu do kostelů,“ povzbuzovali tehdy biskupové.

Byl to návrat do stejné řeky, nebo se církev za ony dva roky covidu změnila? „Stejná není, protože všichni máme zkušenost, že jsme určitou dobu žili bez společného nedělního slavení,“ uvažuje pastorální teolog P. Michal Kaplánek SDB. Tento prožitek může podle něj ukazovat na budoucí scénáře nedostatku kněží a s tím spojenou nedostupnost mší svatých. „Za Marie Terezie platilo pravidlo, že lidem má cesta do kostela trvat maximálně hodinu pěšky. V motorizované době však není řešením jezdit každou neděli na mši autem do větších měst, ale scházet se naopak k bohoslužbám v menších skupinkách v kostelích, které máme v našich obcích,“ podotýká Kaplánek. Zkušenost domácí modlitby a čtení z Písma se může v budoucnu zúročit. „Je škoda, že se domácí bohoslužb y po pandemii zase vytratily, protože zvlášť pro děti byl tento způsob slavení velmi vhodný,“ myslí si salesián působící mj. na pražské VOŠ Jabok. Podle něj přetrvává výzva, jak některé přínosné prvky z domácího slavení aplikovat na kostelní bohoslužbu.

Studie, která by analyzovala, kdo přesně kostely v době covidu opustil, schází. Jisté je, že v lavicích nesedí ti, kdo v posledních pěti letech zemřeli nebo se roznemohli. „Mohou to být velice horliví věřící, kteří ale nemají takovou asertivitu ke svým dětem, aby je do kostela dovezli nebo jim zprostředkovali návštěvu kněze,“ zamýšlí se P. Kaplánek. Cesta k ostatním bývalým návštěvníkům bohoslužeb pak podle něj kopíruje jeden z principů evangelizace. „Dát o sobě vědět. Ukázat, že jsme tady jako farnost i pro ty, kteří do kostela běžně nechodí,“ uvažuje salesián. Na otázku, co pak můžeme příchozím nabídnout, si musí každé společenství odpovědět samo.