My kajícníci si myslíme, že služba zpovědníka je náročná, ale možná je někdy i povzbudivá. Jsou zpovědi, které vám udělají radost?

Můžu říct, že rád vidím všechny kajícníky! Už to, že se odhodlali vydat se ke svátosti smíření, znamená pro mnohé vnitřní zápas a pozitivní duchovní zvrat. My kněží jsme svědky ryzích vyznání, odhalení osobních křehkostí a zápasů. Upřímnost a důvěra ve vyznání jsou silné momenty osobní intimity víry kajícníka. Povzbuzením je pro mě to, že můžu být nástrojem, mostem pro hlubší setkání s Boží milostí. Mám-li být osobní, krásné je zpovídat děti, které jsou ke svátosti smíření dobře připravovány. Velmi rád jsem k dispozici mladým lidem, kteří potřebují zakusit pochopení a objevit či zažít, že právě svátost smíření je jedinečný prostor pro autentické setkání s Ježíšem. Anebo zpovídat u lůžka nemocnou stařenku, která svěřuje svůj život milujícímu Bohu…

Existují nějaké „zpovědní zlozvyky“, které ke svátosti smíření nepatří, ale často se s nimi setkáváte?

Začnu u sebe: setkávám se s „pokušením“ udělit kajícníkovi v rámci zpovědního rozhovoru nepřekonatelnou moudrost. Přitom jde „o naslouchající ucho“ kněze, a především o to, aby zpovídající zakusil přijetí a milosrdné odpuštění od Boha. Aby se Ježíšův pokoj rozlil v jeho srdci. U kajícníků jde někdy o nešvar spočívající v drobném rozdílu mezi povídáním a zpovídáním. Silná potřeba vyjádřit vše, co mě v životě dere, zcela překryje reflektivní formulování vyznání podstaty hříchu a jeho okolností. Balast vyhýbavých slov ve třetí osobě „to víte, ono se… člověk si někdy…“ místo přímého vyznání.

Pozorujete za tu dobu, co jste knězem, že se přístup lidí ke zpovědi mění?

Nejde asi paušálně konstatovat nějaké radikální změny. Setkávám se ale s kajícníky, kteří objevují či uchopují svátost smíření nově. Po nějaké době se vrací ke zpovědní praxi a hledají, jak tuto svátost prožít v jiné „kvalitě“ než doposavad. Dobrá literatura je v tomto procesu potřebný prostředek.

Co když člověk zažije při zpovědi něco zraňujícího (posměch, nepochopení, aroganci)? Jak má dál postupovat, aby neztratil důvěru ve smysl této svátosti?

Sám jsem takový přístup jako mládežník jednou zakusil (nevrlost, netrpělivost) a je to nemilá zkušenost. Pokud jste někdo podobné jednání zakusil – je to politováníhodné! Je pro vás možné dát dotyčnému knězi zpětnou vazbu? Je možné úzdravné odpuštění, abych to s sebou životem nevláčel? My kněží jsme zkrátka lidé se svými limity, omezenými silami. Hledejte proto jiného zpovědníka, který pro vás bude dobrým lidským prostředníkem pro setkání s Bohem.

Mění se vztah kněze k lidem, když o nich ví věci vyznané ve zpovědi? Pamatuje si jejich hříchy?

Pro tuto svátost nám Ježíš nenabídl neosobní zpovědní automat. My kněží jsme lidé a máme své jedinečné dispozice. Já osobně „disponuji“ výmazem paměti. Vyznané hříchy skutečně v hlavě nenosím – jsem rád, že to máme obě strany za sebou (usmívá se). Vztah k lidem se mi ale mění, a to v pozitivním smyslu – vážím si jejich autenticity. Vyznání věřících mě přivádí k realitě mého života, že svým bratřím a sestrám nesahám ani po kotníky!

Jak se pozná dobrý zpovědník?

Je k dispozici – „ … často stačí jedna rozsvícená žárovka jako znamení…“ (jak řekl v kázání při kněžském svěcení biskup Karel Herbst). A má tak intenzivní osobní zkušenost „z druhé strany mřížky“. Roste v porozumění vůči těm, k nimž je poslán. Je mostem, ne překážkou.

Když jsem se v mládí bála zpovědi, pomohlo mi uvědomit si, že kněz se zpovídá také. Co dalšího může napomoci tomu, abychom se přestali zpovědi bát, stydět se nebo se cítit trapně?

Pro vás jsem zpovědník, s vámi jsem kajícník! K překonání ostychu a nejistoty je dobré připomenout, že my kněží máme zkušenost se svou osobní křehkostí, slabostmi, opakovanými pády. Jak poznamenal jeden spolubratr: „Při vyznání kajícníka si v duchu u jednotlivých hříchů říkám – ‚já taky, já taky…‘“ Věřím, že se kajícníci mohou setkat u mnohých spolubratrů kněží s citlivostí, laskavostí, ale i kompetencí (v celkovém přístupu). Zakusil jsem jako kajícník tento velkorysý nadhled a vím, jak je osvobozující a zprostředkovává tu podstatnou zprávu pro náš život: Je dobře, že jsi – že jsi tady – chci, abys žil.

Co když nepovažuji vyznání hříchů ve svátosti smíření za nutné? Sama lituji a prosím v modlitbě za odpuštění, tak proč to ještě opakovat před knězem?

„Vyznávejte se vzájemně ze svých hříchů, modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni“ (Jak 5,16). Individuální smíření mezi Bohem a člověkem, tato obnova znovuzrození ve svátosti křtu, má svůj eklesiální rozměr – smiřuji se tedy i s církví, kterou jsem svými hříchy poranil (Druhý vatikánský koncil, Konstituce o církvi, čl. 11). Svátost smíření se jako každá svátost „slaví“ – má při ní své místo nejen vyznání hříchů a přijetí uloženého pokání, ale i modlitba kajícníka a čtení Božího slova. Podstatně o tom hovoří liturgická kniha „Obřady pokání“. Platí minimum vyjádřené v církevním právu: „Každý věřící po dosažení věku rozlišování je povinen alespoň jedenkrát do roka věrně se vyzpovídat z těžkých hříchů“ (Kánon 989). Lze ale hovořit o velké pomoci, která přichází díky pravidelnému přijímání svátosti smíření na cestě osobního růstu svatosti. Slovy papeže Františka: „Středem zpovědi je Ježíš, který nás očekává, vyslechne nás a odpouští.“ Ze zkušenosti mohu dosvědčit: je to obnova člověka a pramen naděje i radosti.

A co rutina?

Ano, známe to všichni – máme pocit, že vyznání se opakují, že se nikam neposouvám. „A co konkrétně vyjadřuješ, když formuluješ své vyznání takto?“ vedl mě k hlubšímu náhledu zpovědník. Opustit frázovité formule ze zpovědních zrcadel, neutéct před svou realitou a zároveň zaměřit pozornost na milosrdného Otce, který nás vyhlíží při našich návratech… (Lk 15). Spíše než v kruhu bezvýchodnosti se pohybujeme po spirále růstu. Zpověď může být i „rychlovka“, ale nedeformovaná povrchností.

Je chyba, když nemám stálého zpovědníka?

Stálý zpovědník je dar. K jeho přednostem patří vybudovaná důvěra a otevřenost, mnohdy je duchovně doprovázející osobou. Někdy ale hledáme takového dosažitelného zpovědníka marně.

Co když ke knězi ve farnosti nemám důvěru?

Ano, to může být problém. Dopřejte si ten luxus a za vnitřně nezatíženým a svobodným setkáním ve svátosti smíření se nebojte cestovat. Mnozí to tak mají.