Byla to i moje zkušenost během působení v pákistánské poušti. V nezvyklém a překvapivě hlučném prostředí plném lidí a nových výzev jsem měl málo ticha – zažíval jsem ho spíš na cestách, když jsem jel sám, nebo po večerech. Hlavně jsem se ale setkal sám se sebou. To byla zřejmě i zkušenost Otců pouště (kolem 4. st.), prvních mnichů v egyptské poušti, o které tolik svědčili: v tichu a samotě vyplavou naši „démoni“, zvrácené myšlenky a emoce, hluboce zakořeněné pochody, dávné vzpomínky, které volají po přijetí a uzdravení. A právě v tom osobně vidím jeden z největších přínosů období ticha:…