Co je syndrom vyhoření a jak vzniká?

Podle učebnic psychologie je to stav fyzického a psychického vyčerpání v důsledku dlouhodobého přetížení neboli chronického stresu. Jinak řečeno, syndrom vyhoření vzniká, je-li zátěž větší než vnitřní i vnější zdroje člověka, tedy pokud je jeho výkon dlouhodobě vyšší než „příkon“. Příčinou bývá život v neustálém stresu. Stresorů však existuje celá řada, nejde jen o množství práce. Můžou jimi být nedobré vedení (totalitní, zmatené nebo slabé), špatná organizace práce, neustálé změny podmínek, ale i vnitřní nastavení člověka. Například perfekcionista se neúměrně stresuje sám vlastní snahou o dokonalost i ve věcech, na kterých nesejde. Člověka s komplexem méněcennosti zase stresuje každý náznak kritiky nebo drobný neúspěch. Někdo neúměrně trpí neshodami mezi kolegy na pracovišti, špatnou komunikací nebo tím, že nevidí plody své práce. Navíc každý z nás má jiný práh zranitelnosti.

Proč se tento problém často vyskytuje i v církvi?

Protože křesťané jsou lidé, kteří mají všechny lidské problémy, potřeby a limity, které je třeba respektovat: potřebu odpočinku, podpůrných vztahů, smysluplného konání, ale i limity v tom, co lze zvládnout a unést. Ještě nedávno se našlo dost křesťanů, kteří hlásali, že stačí mít pořádnou víru a modlit se, že žádnou psychologii nepotřebujeme – natož „psycho“ odborníky! Přitom se syndrom vyhoření vyskytuje především u tzv. pomáhajících profesí, kam patří i všichni kněží v pastoraci a mnozí řeholníci, jejichž charismatem je péče o nemocné, chudé, práce s dětmi nebo s mladými lidmi, ale také církevní školství, domovy seniorů, hospicová péče, služba ve věznicích, misie atd. A ve všech těchto oblastech pracuje i spousta věřících laiků. Vyhořet také může osoba roky pečující o početnou rodinu, o nemocného rodiče, dítě nebo partnera. V některém ohledu možná jsou lidé sloužící v církvi nebo křesťané v pomáhajících profesích náchylnější k vyhoření než obecný vzorek populace, už jen proto, že svou práci berou jako službu a poslání.

Souvisí s tím „falešná zbožnost“: musím tu být pro každého a všem pomoct, protože jedině tak jsem správný křesťan?

Asi bych to nenazvala falešnou zbožností, ale máte pravdu – k vyhoření mnohdy vedou i špatně pochopené křesťanské hodnoty, jako je obětavost, ochota sloužit, zapomínání na sebe, upřednostňování potřeb druhých atd. V církevním prostředí si musíme dát pozor na rádoby zbožná hesla typu: „potřeba bližního je vždycky Boží vůle“ nebo „náš odpočinek bude v ráji“. Ježíš nás učí milovat bližního jako sebe, ne místo sebe. Součástí problému bývají slabé nebo chybějící hranice: neschopnost říkat NE na neúměrné požadavky okolí, nejasné hranice mezi službou a osobním životem, neschopnost rozlišit, co je problém můj a co už ne. Přitom téma zdravých hranic se v církvi řeší jen málokdy, podobně jako „syndrom pomocníka“, což je vlastně patologie pomáhání (chronické pomáhání druhým na úkor vlastních potřeb). A právě neschopnost hájit si zdravé hranice nebo syndrom pomocníka patří k osobnostním neduhům, které silně napomáhají ke vzniku syndromu vyhoření.

Jak někdo pozná, že mu hrozí vyhoření?

Existují různé stupnice nabíhajících příznaků – například 12 fází vzniku syndromu vyhoření podle Johna W. Jamese, s nimiž pracuje i Jaro Křivohlavý v knize Hořet, ale nevyhořet (KNA 2012). První fází je zde nevinná snaha něco v práci dokázat, pozitivně se osvědčit. O něco horší je sklon dělat si všechno sám, případně za druhé lidi, tedy neschopnost delegovat. Dále tendence ignorovat vlastní potřeby, popírat příznaky napětí a únavy nebo redukce zájmů jen na práci. Varovným signálem je, když se vytratí zájem o lidi a nastupuje odpor a úzkost z jejich neustálých požadavků a s tím různé únikové činnosti nebo závislosti (alkohol, prášky, scrollování na mobilu, nutkavé sledování seriálů, počítačové hry). Ve vrcholném stadiu se objevují všechny příznaky deprese: ztráta energie a motivace, chronická únava a zpomalenost, neschopnost se rozhodovat a čelit problémům, stabilně špatná nálada, pocity štvance, nespavost nebo přílišná spavost, nechutenství nebo přejídání se.

Co může člověk dělat, když zjistí, že začíná mít problém, ale ještě si dokáže pomoct sám?

Něco si o tom přečíst nebo vyslechnout, zkusit si pojmenovat své hlavní stresory a udělat potřebné změny (vyvázat se z některých úvazků, nastavit si lépe hranice, někdy i změnit práci). Je také nutné upravit životosprávu, a to především s ohledem na zdroje, jako je zdravý pohyb a odpočinek, zájmy mimo práci, kultura, vzájemně obohacující vztahy a zdravě nastavený duchovní život, který není jen plněním náboženských povinností.

A kdy už je potřeba vyhledat odbornou pomoc?

Určitě tehdy, když už se sama nedokážu zorientovat v tom, co mě do toho neutěšeného stavu žene. Ale také když zjistím, že už nedokážu konstruktivně reagovat na alarmující signály svého těla ani na znepokojení mých blízkých, že nedokážu nic změnit, protože nemám sílu vůbec na nic.

Můžeme udělat něco pro to, abychom syndromu vyhoření zabránili?

Kromě zdravé životosprávy je důležitá vyváženost řádu a spontaneity v životě, tj. zdravá proporce mezi cílenou činností a děláním věcí „jen tak“ pro radost. Dále péče o mezilidské vztahy (v rodině i mimo ni) a zdravý vztah k sobě, včetně těch hranic. Skvělým zdrojem může být duchovní život, ale dobře pojatý – jak už bylo řečeno, žít s karikaturou Boha, který mě jenom ždíme, nikdy není spokojený a zajímají ho jen mé hříchy, může být dost stresujícím faktorem.

Ráda doporučujete dobré knížky. Co je k mání k našemu tématu?

Třeba knihy psychiatra Radkina Honzáka Vyhořet může každý a Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření (Vyšehrad 2012 a 2013). S tématem úzce souvisí i skvělá kniha Osvalda Poliho Můj život beze mě (Paulínky 2026) nebo klasické Hranice (Návrat domů 2025). Výživné jsou i knihy Petera Scazzera Emočně zdravá spiritualita a Emočně zdravé učednictví (Paulínky 2022 a 2026). Pokud jde o proměnu vztahu k sobě ve světle víry, upozornila bych na knížečku Henriho Nouwena Milovaní Bohem (Doron 2025), kterou rozdávám, kudy chodím. V kombinaci s modlitbou má vskutku ozdravné účinky.