Vydání: 2018/43 Pestrá Misijní neděle, 23.10.2018, Autor: Jiří Prinz

„Masaryk nám byl protivný jako činže,“ popisuje v Křiku koruny svatováclavské vztah katolíků v časech první republiky k zakladateli nového státu publicista Ladislav Jehlička. Proč tak příkrý soud? Sám Jehlička hovoří jednak o „nesnesitelném byzantinismu“ – kultu – jímž byla Masarykova osobnost obklopována, především ale o státní ideologii, kterou TGM ztělesňoval. Ta vycházela z Masarykova pojetí českých dějin jako boje reformace s protireformací, kde katolická církev představovala národu nepřátelský element. Sotva pak překvapí, že vztah katolíků k novému státu byl od počátku přinejmenším napjatý.
Hesla z té doby – „Po Vídni Řím,“ „Řím musí být souzen a odsouzen“ apod. – dávají asi nejlépe tušit, jaké pocity mnozí katolíci v prvních letech republiky zažívali.
Mariánský sloup a odvolaný nuncius
Zřejmě nejznámějším symbolem protikatolických nálad té doby je zbořený mariánský sloup, který od poloviny 17. století stával na Staroměstském náměstí. Když ho rozvášněný dav 3. listopadu 1918 strhl, chápali to katolíci nejen jako projev kulturního barbarství, ale především jako útok na svou identitu, jako vyjádření obavy, že se s nimi v novém státě nepočítá. Ve snaze o jeho obnovení, která ani po sto letech nezanikla, spatřují proto někteří dnešní katolíci symbolické gesto uznání faktu, že i katolická tradice je plnohodnotnou součástí českého národa.
Za jistý mezník v kulturním boji v nově vzniklém státě lze považovat rok 1925. Československý stát si tehdy připomínal výročí smrti Jana Husa a při té příležitosti prohlásil den jeho upálení za státní svátek (památný den). Vatikán tím byl hluboce dotčen, a když pak v rámci samotných oslav nechal prezident Masaryk vyvěsit na Pražském hradě místo státní vlajky husitský prapor, považoval to za provokaci namířenou proti katolíkům. A následně proto odvolal svého zástupce, nuncia Francesca Marmaggiho, z Prahy.
Tento diplomatický incident ale znamenal do značné míry bod obratu ve vztazích mezi státem a katolickou církví. Atmosféra se pozvolna zklidňovala, v roce 1928 byla uzavřena dohoda mezi Svatým stolcem a Československou republikou (Modus vivendi) a veliké oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 již proběhly v duchu vzájemné spolupráce. Zlepšení vztahů tehdy výrazně napomohli i katolíci angažující se v politice.
Novou vlnu polemik rozpoutala až španělská občanská válka v druhé polovině třicátých let. „Drtivá většina liberálů, nemluvě o levici, fandila republikánům, zatímco právě katoličtí intelektuálové stáli za frankisty a upozorňovali na to, že republikáni ničí katolickou církev a páchají řadu zvěrstev,“ popsal v rozhovoru pro KT tehdejší atmosféru letos zesnulý literární historik Jaroslav Med. A zmínil snad nejznámější příklad té doby: „Tehdy mezi Durychem a Čapkem vzplála ostrá polemika, když ho Čapek obvinil, že schvaluje agresivitu, že je příliš bojovný a krvežíznivý. Načež Durych napsal svůj slavný článek Pláč Karla Čapka, v němž se ale jako vojenský lékař dopustil lidského faux pas, rány pod pás, když Čapkovi vzkázal, že o vojenských a branných věcech nemá co povídat ten, kdo má klasifikaci C – to je označení pro vojenskou neschopnost.“
Dodejme, že Jaroslav Durych se po smrti Karla Čapka v prosinci 1938 přišel se zesnulým rozloučit do baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde probíhal pohřeb. Věděl, že s jeho odchodem mizí i republika, která sice měla řadu nedostatků, ale přesto byla nesrovnatelně lepší než to, co mělo přijít v následujícím půlstoletí.