Devadesát let letos uplyne od jeho předčasného úmrtí, číslo sto čtyřicet má domek v Klenčí pod Čerchovem, kde tento duchovní, básník, prozaik a folklorista dožil, a na tři tisíce se odhaduje počet návštěvníků, který v současnosti ročně do tohoto dnešního Baarova památníku zavítá. Bývalo to i devadesát tisíc – je to dnes málo?

„Jde z toho na mě smutek,“ odpovídá Eva Buršíková, která se o malé muzeum i Baarův odkaz dlouhé roky stará. „Ale jsme tu odlehlý kraj a lidé dnes příliš nečtou, a Baara tak ani neznají. Možná je to skutečně už autor minulosti.“ Přesto alespoň tituly knih, jako jsou nebo , zní stále povědomě a Baarovy patří pro svůj humor i svěží jazyk ke stále znovu vydávané četbě.

Odkládáme tedy splín a vstupujeme s Evou Buršíkovou do hloubi Baarova domu.

Pro své sbírky chodské lidové kultury si Baar vznik muzea přál ve své závěti a budovu, kde dožíval, za tímto účelem sám koupil. Do Klenčí, kde se narodil a žil jako chlapec, se vrátil do předčasného důchodu roku 1919. Ten si zvolil vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu i ke zklamání, které mu přineslo potlačení reformní Jednoty katolického duchovenstva, již do té doby vedl a v jejímž rámci se marně pokoušel prosadit některé změny, ať už šlo o liturgii v národním jazyce, dobrovolný celibát, lepší postavení nižšího kléru, nebo zvýšení prestiže kněží. „Věděl, že doma bude mít klid a bude se moci věnovat svému velkému koníčku – historii Chodska. Sbírat chodský folklor začal už za studií a nyní na tuto práci navázal. Po poctivé přípravě tu napsal také svou nejdůležitější knihu – . A jeho dochované dopisy prozrazují, že byl zároveň velmi angažovaných klenečským občanem,“ ozřejmuje Eva Buršíková.

Baarovy sbírky dnes zaplňují část přízemí domu, věnovanou klenečské historii: jde hlavně o lidové nádobí či podmalby na skle. Přízemní místnosti, které až do roku 1972 ještě obýval domovník, tak zasazují Baarovo úsilí do kontextu chodské historie i působení dalších klenečských osobností: mezi jinými hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha či spisovatele Jana Vrby, blízkých Baarových přátel. „Za Baarova života visely v přízemí portréty všech obrozenských kněží, dnes jsou tu v domě už jen dva, které jsme umístili do jeho ložnice,“ připomíná Eva Buršíková. Návaznosti na práci starších kněží-buditelů a spisovatelů si byl Baar plně vědom a pokládal se za jejich skromného pokračovatele. Jeho knihovna v prvním poschodí, přes kterou spisovatel vcházel do svého bytu, o tom svědčí: nechybí v ní svazky Dobrovského, Puchmajera, a především kompletní spisy velkého Baarova vzoru, kněze a autora románů z české národní historie Václava Beneše Třebízského.

„Klobuky – jedno z Baarových kněžských působišť – se nacházejí jen kousek od Třebíze, a proto tam Baar často chodíval a vodil tam i všechny návštěvy. V muzeu je též jeho fotografie, jak řeční před třebízskou farou při Benešově výročí,“ upozorňuje Eva Buršíková.

Fotografie z cest po Evropě či snímky přátel jsou skromnou výzdobou Baarova bytu; v místnostech, kde žila hospodyně, si návštěvník prohlédne zvětšené přebaly jeho knih, reprodukce dokumentů, spisovatelovy portréty. Zastavíme se před jímavým Baarovým zápisem do deníku z roku 1892: „Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud můj… Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné. Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž – mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově ‚básník, kněz a spisovatel‘ velký, nedostižný přede mnou stojí.“

Knězem se Baar stal na přání rodičů a vzdal se kvůli němu své známosti. Možná o to větší nasazení věnoval tvůrčí dráze – jako autor veršů, povídek, románů, ale i cestopisů a kázání byl ve své době více než populární. Jeho znalost chodského zvykosloví a folkloru, která se v jeho tvorbě odráží, je dodnes cenná i z hlediska etnografie. „Klenčí prospěl i v jiném ohledu: dokázal velice pečlivě sepisovat a vyúčtovat nejrůznější žádosti a supliky o peníze, takže se takto zasloužil například o obecní vodovod nebo měšťanskou školu. Vahou osobnosti pomohl mnoho věcí prosadit,“ zdůrazňuje Eva Buršíková. S měšťankou, v jejíž budově se děti z okolí vzdělávají dodnes, se však pojí smutná pointa. „Když se chystalo otevření školy a obec uvažovala, zda Baara poprosí, aby pronesl slavnostní řeč, kdosi z přítomných prohlásil, že ‚tam žádný flanďák řečnit nebude‘. Baarovi se to doneslo a tento nevděk ho tak zabolel, že když jej o projev skutečně požádali, odmítl a otevření školy se vůbec nezúčastnil. Celý den strávil o samotě na Výhledech – na svém oblíbeném místě, odkud je vidět do kraje,“ vypráví Eva Buršíková.

Krátce poté Baar zemřel – v pokoji, kde prohlídka muzea končí. Jako silného kuřáka trpícího hypertenzí jej skolil infarkt – pomoc lékaře nepřišla včas. Na klenečském hřbitově má skromný hrob, ten dokonce není ani označený jeho jménem. Symbolicky se hlavní upomínka nachází na Výhledech – z vysokého pylonu tam Baarova socha, již ztvárnil Ladislav Šaloun, shlíží na milované Chodsko. O samotě, stranou, a přece nepřehlédnutelná. A ve všech Baarových působištích (Ořechu, Spáleném Poříčí i leckde jinde) jej připomínají alespoň decentní desky. Možná právě tak by si to sám autor přál.

A jistě by měl radost, že jméno „Výhledy“ nese také každoroční místní festival chodského folkloru, který se přese všechny těžkosti dosud udržuje. I z toho, že na oslavě 90. výročí jeho odchodu zazní z úst místního faráře P. libora Bučka Baarovo vlastní kázání – jedno z těch, které pro budoucí generace uchoval a vydal Baarův přítel archivář František Teplý. Nesou jednoduchý a pro autora tak výstižný název .