Z neurovývojového hlediska dítě není malý dospělý člověk. Jeho sebekontrola se teprve rozvíjí. Udržet pozornost a vědomě ji podle potřeby změnit, ovládnout své emoce, rozhodnout se podle odhadovaného rizika nebo odolat okamžitému podnětu se děti učí celá léta. Za tyto schopnosti je zodpovědná přední část čelního laloku mozku (prefrontální kortex) hned za čelem a očima. Jde o nejvyspělejší a nejmladší část lidského mozku, která dozrává nejdříve kolem 25. roku života.

Dopamin, hormon „chtění“

Hry a sociální sítě jsou vytvořené tak, aby svými podněty upoutávaly naši pozornost. Přináší nejen snadnou zábavu, ale také její očekávání nebo nečekaná překvapení. A právě v těchto chvílích se vyplavuje dopamin – chemická látka, která je pohonem motivace a vzrušení. Není to „hormon štěstí“ nebo „opojení“, jak se lidé dlouho domnívali, ale je to spíš chemikálie „těšení se“ a „chtění“. Je to pohon, který nás posouvá dál a napomáhá k vytyčení cílů. Vede nás k akci.

Neurovědec Aleš Stuchlík v této souvislosti upozorňuje, že dopamin se na sociálních sítích může úplně „vyždímat“. Uvolňuje se tam totiž v daleko větší míře, než kdyby byl vyvolán přirozenou cestou. Závislost přitom nevzniká jen na něm, ale i na způsobu, jakým ho získáváme. Jak říká Hana Petráková z Linky bezpečí: „Jeho příliš snadné získávání nabourává schopnost ho získávat náročnějším způsobem. Děti tak ztrácí motivaci jít ven, být s přáteli, sportovat, číst si atd.“

Některé děti to mají těžší

Z biologického hlediska za pozornost stojí, že u lidí s diagnózou ADHD, ADD nebo s poruchou autistického spektra, tedy u neurodivergentních dětí, funguje dopaminový systém jinak. Běžné výchovné postupy u nich selhávají. „Děti s poruchou pozornosti mají neustálý hlad po stimulaci, který digitální technologie dokážou skvěle nasytit,“ upřesňuje Michaela Slussareff. Naopak dětem s poruchou autistického spektra zase digitální svět poskytuje čitelné prostředí s pevnými pravidly, ve kterém se cítí svobodně a pohodlně. To neznamená, že by se jejich výrazně vyšší riziko závislosti nedalo zvládnout, ale vyžaduje mnohem více úsilí: je důležité být vůči nim víc vnímaví, více se jim věnovat a být zvlášť důslední. Zejména je jim třeba pomáhat v seberegulačních mechanismech.

Pokud se nám regulace našich dětí, ale i nás samotných nedaří, stále máme naději, protože náš mozek je tzv. neuroplastický. Při posilování se tedy může v čase měnit: „Spoustu věcí dokážeme přežít, nějakým způsobem z nich povstat jako fénix z popela a být doslova lepšími lidmi,“ vysvětluje Aleš Stuchlík. Ovšem platí to jen tehdy, když si člověk při neúspěchu neříká „na to nemám“, ale naopak důvěřuje: „Můžu se zlepšit.“