Tobin je autorem útlé knížky Kroky k usmíření (Paulínky 2025). V ní hned na začátku zdůrazňuje, že odpuštění, které je cestou ke smíření, rozhodně neznamená rezignovat na spravedlnost. „A také není třeba se s tím, s kým se smířím, dále stýkat, nebo dokonce přátelit. Nebo snášet nevhodné či zlé chování,“ píše a pokračuje: „Pokud nás manžel či manželka nebo kdokoli jiný zneužívá a týrá, měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom takovému chování učinili přítrž. Odpustit ještě neznamená, že se z nás stanou fackovací panáci zlých či narušených lidí. Dokonce i Gándhí a Martin Luther King učili své stoupence, aby kladli odpor těm, kdo jim ubližují.“

Odpuštění nemá nic společného ani s omlouváním nebo zlehčováním zla. Mít negativní pocity je v pořádku a je rozdíl mezi odpuštěním a plným uzdravením souvisejících emocí. „Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě, abychom nemuseli zůstat trčet ve své minulosti a zraněnosti a nežili jen jako oběti oné křivdy či bezpráví. Dokážeme-li odpustit, měníme se z oběti v hrdinu svého příběhu,“ uvádí Tobin.

V knize představuje i tzv. třináct pravd o odpuštění. Jednou z nich je, že s Boží pomocí dokážeme nakonec vždy odpustit, ale ne vždy se podaří usmíření. Tam musejí chtít obě strany. Odpuštění nemusí znamenat obnovu původního vztahu. Při odpuštění, píše Tobin, je nejprve nutné začít sám u sebe, protože člověk nemůže dát, co sám nemá. A na příběhu apoštolů Jidáše a Petra podtrhuje, jak radikální proměnu může přinést odpuštění, či neodpuštění sám sobě.

Tobin dále jmenuje deset překážek. Mohou to být špatné zkušenosti z minulých snah, strach z dalších zranění nebo třeba naše pýcha. „Někteří lidé nejsou dost pokorní, aby dokázali pokleknout a poprosit Boha o pomoc s odpuštěním, které je zatím nijak neláká. Pýcha nám může dokonce bránit v tom, abychom přijali upřímnou omluvu od člověka, který nám ublížil,“ popisuje a navrhuje konkrétní způsoby modlitby, které na cestě ke smíření pomáhají. Třeba „rozhořčenou“ modlitbu, kdy je v pořádku, že v ní vyjádříme svou frustraci, naštvání či bolest.

Co nám může pomoci

Jako příprava ke smíření může pomoci představivost, kterou ve svých duchovních cvičeních hojně využíval sv. Ignác z Loyoly. Lze si například představit, jak s člověkem, který mi ublížil, nejprve rozmlouvá Ježíš. A ve chvíli, kdy jsem toho schopen, se mohu v té představě přiblížit i já sám a zapojit se do hovoru. „Snažíme si představit (a v duchu prožít) situaci odpuštění a usmíření: projdeme si imaginární setkání, což nám může pomoci, abychom odpustili a dokázali se přenést přes zranění, které nám bylo způsobeno,“ vysvětluje exercitátor. Dalším krokem ke smíření může být dopis. „Můžeme v něm vyslovit, co nás od druhého bolí, ale i lítost nad tím, co jsme sami v narušeném vztahu udělali špatně, čímž připravujeme půdu pro usmíření. Ovšem bude-li celkové vyznění našeho dopisu jen kritické a obviňující, nepřinese dobré ovoce, spíše se tím prohloubí příkop v daném vztahu,“ konstatuje autor.

Kdy poznat, že už jsme smíření? „Odpuštění a usmíření je úplné a upřímné až tehdy, je-li provázeno skutky lásky. Kolik dalších kroků je zapotřebí, to už určuje povaha konkrétníhovztahu,“ shrnuje P. Eamon Tobin. Pokud jsme s daným člověkem neměli bližší vztah, není třeba to se skutky lásky přehánět, říká. Úplně stačí, že své srdce zbavíme hořkosti a zášti.

„V této závěrečné fázi procesu odpuštění se modlíme tak, že prosíme Boha, aby ochránil a upevnil odpuštění či usmíření, které nám daroval. Nepřítel naší spásy usilovně pracuje na tom, aby nás rozděloval a aby rozvracel naše vzájemné vztahy. A jen tak se nevzdává. Ani poté, co došlo ke smíření, nepřestane útočit a podrývat, bude nám připomínat staré i nové křivdy,“ varuje autor knihy.